Hradiště pod vlajkou vzpoury

Film a jeho dějiny by se měl vyučovat ve škole – tak jako literatura. Několik generací odborníků za to bojuje, a nikdy se to nepodařilo. Film prostě nikdy nenašel milost v očích tvůrců učebních plánů. Ale na druhé straně, kolik studentů má opravdu zájem o povinnou literaturu a prokousalo se romány Jiráska, Dickense či Balzaka? Na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti se hrál Ejzenštejnův Křižník Potěmkin dvakrát v přeplněném sále, zatímco před třiceti lety se na něj se školou chodilo povinně a děti z něj utíkaly. Zájem se prostě nedá naordinovat, ve škole ani jinde. A zásluhou LFŠ je, že přitáhne k náročným tématům a filmům diváky, které obojí jinak příliš nezajímá.

Na IRA nesahat

Letošní ústřední téma revolty a anarchie se do Hradiště výborně hodilo, protože odtud nikdy nevymizel zmatek. V Praze nebo Karlových Varech by dnes už diváci neakceptovali, že filmy začínají pozdě, že kopie jsou poničené anebo prostě nedorazí. V Hradišti je to běžné, přestože tu za dvanáct roků vyrostla prestižní mezinárodní slavnost a infrastruktura města si v mnohém nezadá třeba s Locarnem. Chaos tu ale divákům vynahrazuje otevřená atmosféra. Hradiště není snobské, je opravdu pro širokou veřejnost. Stává se tu, že po filmu v sále diskutují univerzitní profesoři a lidé, kteří se nedívají na televizi, nečtou noviny a o daném tématu slyší poprvé. Právě pro tohle prostředí sem stojí za…