Bůh jménem Klíma

Je to zvláštní představa: přímo uprostřed civilizované Evropy, ve spořádaných a usedlých Čechách minulého století se vyskytl muž, který se rozhodl stát Bohem – a podle všeho se mu to podařilo. Jako každý správný bůh žil přitom nuzně na okraji společnosti, takže když zemřel, nevzbudilo to mimo kroužek několika jeho přátel žádný velký rozruch. Desítky let po své smrti se stal pro mnoho Čechů kultovním hrdinou: ztělesněním odvahy k naprosté svobodě, kterou lze uskutečnit bez ohledu na životní podmínky i takzvaný zdravý rozum.

„Rok 1909 v pátek 13. srpna – ve mdlé, dusné záři řídkým, bílým závojem obestřeného 4 1/2 hodinného slunce, vyzářila ze mne, po 2letých nábězích, nejsmělejší, nejstrašnější, nejvyšší z myšlenek, jež člověk kdy měl: být již v tomto životě v podstatě vskutku a cele a plně, Deus, ceator omnium! již zde v podstatě jednat, jak On jedná v nejryzejším svém stavu! – a spolu poznání, že cíl tento, pro každého dosavadního člověka non plus ultra šílenství, je zcela samozřejmý a dosažitelný…“ Takto filozof Ladislav Klíma rozpoznal své božství. Stalo se to v lese Kamýk, zhruba tam, kde se dnes tyčí věžáky Novodvorské třídy v Praze. Když pak On o devatenáct let později jako padesátiletý zemřel, nezanechal po sobě nic než pár obnošených svršků a po světě všemožně rozseté papíry s poznámkami, dopisy, úvahami, kusy deníku a románovými torzy. V…