Ještě nedávno tu žilo tisíc lidí ve třech stech domech – a kousek odtud se těžilo uhlí. Dnes tu stojí jedno stavení, v něm žije jeden manželský pár – a kousek odtud se těží uhlí. Severočeské Libkovice zmizely z povrchu země naprosto zbytečně: dobývat „hnědé zlato“ skryté pod vesnicí se totiž ukázalo jako příliš nákladná operace a těžaři se do ní nakonec nepustili. Ale velké vyhnání se už nedalo vzít zpět. Jediné, co můžeme, je poučit se z něj pro budoucnost.
Pěkná motorka
Klikatá asfaltka z Mostu míjí cestou k nedalekým Libkovicím několik nevelkých jezer, u kterých posedávají rybáři samotáři. Zelená krajina kolem je zvláštní vzdáleným horizontem, planiny a kopečky kolem vytvořil člověk. „Libkovice už nejsou, nikdo tam nebydlí. Co by tam dělali,“ směje se skupinka mužů u silnice v obci Lom. Silnička k někdejší sousední vesnici je opravdu zarostlá vysokou trávou a bodláčím a pak, jako by ji někdo uřízl, končí v hromadě hlíny. Kde stál kostel, poslední libkovická stavba vzdorující likvidaci ještě tři roky nazpět, by dnes krom rodáků nikdo nepoznal. Ze vsi zmiňované kronikami již od roku 1186 nezbylo nic než jedno stavení na kraji obce. Nezvané hosty již zpovzdáli vítá černý vlčák za plotem a dává jasně najevo, že vstoupit bez svolení domácích za branku není dobrý nápad. Na jeho štěkot přichází majitelka, paní Renáta Bělohradská, a zve hosty dál.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
