Procházková nahlédla pod burku

Román Frišta má sílu, tajemství a atraktivní téma současného Kábulu. Záhadou zůstává, proč si ho nikdo nevšímá.

Za první půlrok se román Frišta od Petry Procházkové stal bestsellerem, ale odborná veřejnost k němu po celou dobu mlčí. Kritika si zřejmě nedokáže se samorostem, jako je Procházková, poradit. Frišta, příběh z poválečného Kábulu, je román, ovšem psaný reportážním stylem. Procházková nešetří nikoho a nic, západní spojence ani afghánské obyvatele. Popisy každodenního života včetně intimních úkonů jsou tak syrové, až se čtenáři zdá, že se spolu s autorkou drze vlámal do cizího soukromí. Kniha je také takzvaně politicky nekorektní, obhajuje tradiční afghánský způsob života včetně zahalování a někdy i násilí. Má silný příběh a tajemství jako vystřižené z Márquezových románů, ale autorka obojí občas lhostejně opouští a věnuje se reportážnímu líčení chaotického života v kábulských ulicích. Frišta se nemusí každému líbit, ale ať už knihu budete číst s nadšením nebo vztekem, nebude vám lhostejná. A kromě toho – ať žije každý český autor, který najde jiné téma než dění doma na dvorku. Sami sebe občas nejlépe poznáme v konfrontaci s něčím cizím a odlehlým.

Cena za lásku

Vypravěčkou Frišty je mladá žena jménem Herra, rusko-tádžická vysokoškolačka, která se provdala do Kábulu. Na studiích v Moskvě se její nastávající Nazir chová jako západní intelektuál a prodává spolužačkám džíny, ale po svatbě rychle přijme tradiční…