K nejpodstatnějším mravním problémům novodobých českých dějin, které zůstávají stále otevřeny, patří perzekuce německého obyvatelstva po druhé světové válce. Historik Jaroslav Kučera se tímto tématem zabývá systematicky. Jeho studie „Žralok nebude nikdy tak silný“ (Argo), jejíž název cituje komunistického ministra Václava Kopeckého, představuje důkladnou sondu do československé zahraniční politiky vůči Němcům a Německu v letech 1945–48. V tehdejších koncepcích se jasně zrcadlí nejasná situace státu, který se ocitl v průsečíku protikladných sil, jež formovaly poválečnou Evropu.
Portugalský básník
Gil Vicente
žil na přelomu středověku a novověku a svým dílem náleží oběma epochám. Dlouho byl vnímán jen jako nepříliš podstatný předchůdce Lopeho de Vega a Calderóna de la Barca. Z jejich stínu jej vyvedl až novodobý zájem o lidovou, karnevalovou kulturu. Ve veršovaném dramatu
Hra o pekelné lodi
(Torst), skvěle přeloženém Vlastou Dufkovou a Jiřím Pelánem, ztělesňuje tento aspekt postava Honzy Blázna, kterého Šárka Grauová v doprovodné studii klade vedle věčných outsiderů velkých dějin, k jakým patří hrdinové divadelních hříček Voskovce a Wericha, Haškův Švejk, Erenburgův Lazik Rojtšvanec nebo americký Forrest Gump. Na scéně středověké morality působí postava Honzy Blázna podivuhodně moderně.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
