Život podle návodu na pračku

Čtyři nové hry v letošní sezóně prozradily, jak nás všechny vidí české divadlo.

Je to drsný obraz: pod povrchem komické nadsázky, silně expresivním výrazem či chladem jevištních výjevů jako by zela černá díra, pohlcující jakékoli hlubší dimenze lidského života. Tohle nám zprostředkovalo Divadlo Na zábradlí, které v uplynulé sezóně uvedlo nová díla našich současných dramatiků.

Nože, růže a Barbíny

Autoři psali pro konkrétní tým herců a režisérů, proto se jejich práce až překvapivě těsně prolínala. Jiří Pokorný, režisér inscenace brněnského dramatika Marka Horoščáka W. zjistil, že válka je v něm, se nakonec stal i spoluautorem předlohy, protože se mu původní výpověď hry zdála příliš pesimistická. Hrdinův pocit životní marnosti, jeho naprostou citovou otupělost a nijakost tedy režisér kvůli věrohodnosti zasadil do psychiatrického rámce. Výborný Igor Chmela v hlavní roli ale po celou dobu jako jakýsi novodobý muž bez vlastností dokazoval, že prázdnota a lhostejnost jsou samy o sobě dostatečně silným tématem.

Spisovatel Miloš Urban svou hru Nože a růže slepil ze dvou zcela odlišných linií. Spojil námět divokého pánského večírku s tématem těžké choroby a ještě přidal melodramatický závěr. Skvělá byla část, kdy muži předváděli tradiční „hnus“ a „sprosťárny“ a vedle toho i zcela soudobý fenomén mužského světa: fetišistickou péči o vlastní tělo a vůbec zdravý „sexy“ způsob života – přesně…