Bravo, zrádče

Paroubek neustále dokazuje, že není černobílý politik. Někdy nepříjemně překvapí, když se například podbízí totalitní Číně a zdejším komunistům, jindy zase zaskočí odvážným krokem. Jako třeba v případě svého odhodlání odškodnit sudetoněmecké antifašisty. Tento problém zahalený nacionálním tabu otevřel premiér svým nedávným článkem v deníku Právo, kde odmítl „dnes již nepřijatelný princip kolektivní viny“ a vyzval Čechy, aby měli odvahu uznat statečnost řady odbojářů, u nichž bychom se měli pokusit „zmírnit historickou křivdu, která byla těmto německým antifašistům v minulosti způsobena“.

Dalo by se namítnout, že přece na výzvě odškodnit lidi, kteří nasazovali své životy v boji za svobodu a místo ocenění pak prožili život v ústrcích, není nic překvapivého. Jenže v Česku to, bohužel, překvapivé je. Ještě koncem devadesátých let dostávali novináři, vyjadřující se podobně jako dnes premiér Paroubek, rozčilené dopisy nadepsané „ty fašistický grázle“. A nejde jen o nějaké výkřiky ulice: i poslední parlamentní volby v roce 2002 ovládla hysterie kolem sudetoněmecké otázky natolik, že každý, kdo naznačil byť minimální vstřícnost k vyhnaným českým Němcům, byl na politické scéně označen téměř za zrádce národních zájmů. A prudké emoce vyvolává každé ohlédnutí na dosud nezvládnutou minulost dodnes. Takže Paroubkův krok nelze vůbec vnímat jako nějaký předvolební trik. V českém prostředí totiž může jenom tratit. Body bude sklízet (a my s ním)…