Strhněme to, ale s dohodou

Příměří ve Svaté zemi přináší paradoxy – za první konkrétní příklad izraelsko-palestinské spolupráce je považována demolice domů po osadnících.

Z „budování míru“ jsme vyrostli, zůstala jen vzpomínka na eufemismy totalitní éry, kdy se za mír „bojovalo“. Přesto slovo mír přináší mnoho kladného, konstruktivního, něco, co vždy rozšiřuje pole pro normální aktivity všeho druhu, co staví, ne boří. Proto působí dost bizarně, když list The New York Times před týdnem zhodnotil vyjednávací úspěchy Condoleezzy Riceové ve Svaté zemi takto: „Dohoda představuje první konkrétní izraelsko-palestinskou spolupráci v Gaze po mnoha měsících sporů.“ Výsledkem oné dohody je přitom skutečnost, že domy po osadnících budou po srpnovém stažení Izraele strženy. Jak tuto spolupráci chápat? Nadějně – od slova dohoda? Nebo destruktivně – od slova stržení? Právě tento bod, přesněji dvě strany jedné mince, nyní nabírá konkrétní obrysy.

Dokud je neodzbrojíte

Brzy tomu bude už půl roku, co po smrti Jásira Arafáta vyhasla druhá palestinská intifáda. Ustal teror, teritoria nejsou pod uzávěrou, Izrael předal Palestincům už dvě města na Západním břehu Jordánu (Jericho, Tulkarm), předání dalších dvou (Betlém, Kalkílija) nyní dohodl a propustil na 900 palestinských vězňů. Ale hlavní krok – stažení armády a osadníků z pásma Gazy a čtyř osad v…