Jsou i kratší životy než ten můj

Občas se stane, že zavedený literát doprovodí laskavým úvodním doporučením knižní prvotinu. Není však výjimkou, že po přečtení samotné knihy zbudou ze superlativů oné pomáhající autority rozpaky. V případě debutu Brňana Ivana Jergla (1941) to neplatí; Jáchym Topol v předmluvě k jeho povídkovému svazku Naděje chodí po špičkách nenadsazuje, když hovoří o dobré literatuře.

Zvláštní holocaust smyslů

Jerglův debut vydal pražský Okamžik, „sdružení pro podporu nejen nevidomých“. Jednou z aktivit této organizace je i produkce publikací tematicky spjatých s problematickou zdravotně postižených občanů; od roku 2002 vydal Okamžik takových svazků zatím tucet. Handicapován je – od svých jedenácti let – i Ivan Jergl. Upoután na invalidní vozík pracoval například jako plánovač v družstvu invalidů, ekonom, občas něco přeložil ze španělštiny a časopisecky sem tam publikoval povídku. Většina knihy Naděje chodí po špičkách je se světem zdravotně postižených spjata i námětově. Jergl, jak píše v úvodním slově, během té řady let mezi handicapovanými pochopil, že v tomto společenství je jeho osud zcela tuctový a že existují i daleko těžší a kratší životní dráhy. „Z těchto prožitků vyrostl neklid a touha vyprávět o tomto světě, o tomto zvláštním holocaustu pohybu a smyslů,“ svěřuje se tvůrce. Proto Jerglovy texty našly své místo v edičním programu Okamžiku.…