Na bruselském summitu Evropské unie se z ústavy stalo nechtěné téma. Lucemburský premiér Jean-Claude Juncker se jakožto představitel předsednické země marně snažil přimět ostatní, aby bylo zveřejněno alespoň společné stanovisko ohledně budoucnosti ústavy. Názorové rozpory a nejistota ohledně dalšího procesu ratifikace znemožnily jakýkoli kompromis. Důvody, které zahnaly politiky do kouta, jsou přitom výrazem hlubších obav evropské veřejnosti a s ústavou jako takovou příliš nesouvisejí.
Démoni obav
Především: smlouva zakládající ústavu pro Evropu není ústavou, nýbrž je svým charakterem mezistátní smlouvou. To mimo jiné znamená, že jde o dokument, který má stejnou právní sílu jako všechny předchozí smlouvy, na nichž je současná Unie založena. Po vypršení Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli a marginalizaci Euroatomu tvoří základy EU dva dokumenty: Smlouva o založení Evropského společenství (podepsaná v Římě roku 1957) a Smlouva o Evropské unii (tzv. Maastrichtská smlouva z roku 1992).
Horečná aktivita v 90. letech minulého století přinesla ve snaze uzpůsobit vnitřní uspořádání EU pro potřeby rozšíření dvě modifikace těchto smluv: Amsterodamskou smlouvu (1997) a smlouvu z Nice (2001). Jaké místo v tomto vývoji zaujímá ústavní smlouva? Ústava obě základní smlouvy spojuje, a zprůhledňuje tak evropské právní prostředí. Lze také dodat, že v zavádění nových kompetencí je tolik kritizovaná ústava ze všech dosavadních smluv zdaleka…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
