Třikrát na okraj

Ta čísla znějí jako z jiné planety. Podle nejnovější studie Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) máme primát v nečekané oblasti: jsme země s nejnižším počtem chudých na světě. Pod hranicí chudoby jsou v Česku pouhá čtyři procenta obyvatel, zatímco třeba v Německu je to deset a v Itálii dokonce třináct lidí ze sta (podle definice OECD je chudý každý, kdo má méně než polovinu průměrné mzdy v dané zemi). Současně vypadáme jako úžasně efektivní stát: zatímco Švédsko či Dánsko (na žebříčku se umístily těsně za námi) dají na sociální dávky zhruba dvacet procent svého HDP, Česko jen 12 procent. Čísla svádějí k různé interpretaci: Česko je skvělá země, její vláda dokáže efektivně hospodařit a navíc tak, že se lidé mají nadmíru dobře – ostatně s tímto vysvětlením okamžitě přispěchal premiér Jiří Paroubek a náležitě pochválil vládu ČSSD posledních sedmi let (hm, zkuste to říct obyčejnému člověku na ulici a k tomu se podívat na schodek rozpočtu). Pravda bude asi někde jinde. Například v tom, že Česko je jeden z ekonomicky nejvíce rovnostářských států na světě – stačí si uvědomit to, že důchody devadesáti procent lidí se liší pouze v řádu stokorun a nezanedbatelnou roli má i štědrý sociální systém. A jak tedy vysvětlit to, že náklady na sociální dávky jsou proti Švédsku tak nízké? No třeba tím, že švédská vláda je mnohem víc rozhazovačná než česká. Ostatně i Čech s nadprůměrným příjmem by ve Švédsku či Německu patřil mezi ty nejchudší.