Mimochodem

V reakci na módu exotických kuchyní se někdy před deseti lety začal prosazovat trend založený na zásadě, že se všude má jíst především to, co se tam vždycky jedlo. Člověk prý nejlépe tráví pokrmy z místních surovin, neboť odpovídají podnebí, terénu i pracovnímu tempu, jaké je v kraji obvyklé. Pokud sám patří k místním, je k tomu navíc geneticky vybaven. Adolf Hitler, muž nad jiné kovaný v otázkách čistokrevnosti, dokonce tvrdil, že kulinární návyky prozrazují původ spolehlivěji než jazyk. Když jednou ochutnal polévku ze Šlesvicka-Holštýnska, usoudil, že se musela zrodit ve staré Spartě, čímž hypotetickou pravlast Germánů překvapivě posunul až na Peloponés.

Síla prostředí by se neměla podceňovat, a to nejen v ohledu gastronomickém, ale i fyziognomickém. V dětství jsem u táboráků naslouchal veteránům trempinku, které čas proměnil v poklidné majitele chatek a zahrádek. Dojatě vzpomínali na předválečné westerny s Tomem Mixem, Errolem Flynnem či Douglasem Fairbanksem. Vedle širokých ramen a útlých boků nejvíc obdivovali jejich brady, bojovné, ostře řezané, prý pravé americké. „Aby se vyvinuly takové čelisti, k tomu je zapotřebí, aby celé generace předků žvýkaly bifteky,“ říkali s tesknou závistí mezi sousty opečeného špekáčku.

Český lid dokáže překousnout leccos, co by jinde působilo nestravitelně. Jeho genetickou výbavu zřejmě rovněž formoval darwinovský výběr: kdo se nepřizpůsobil, nepřežil, dostal se na okraj nebo odešel jinam. Ostatní s mastnými…