Kulturní tip: Opojná síla hmoty a tvaru

Když roku 1917 vystavil Marcel Duchamp v umělecké galerii obyčejnou pisoárovou mušli jako artefakt s názvem Studánka, přehodil výhybku moderního sochařství od práce s hmotou a tvarem k intelektuální hře s významy a kontexty. Výstava Opojná plasticita a ztělesnění duchovního světa, jež se od 7. do 29. června koná v pražském Mánesu, se vrací k tradiční linii, jež se ve věku objektů a instalací vinula mimo hlavní proud. Vychází přitom z názorů německého historika umění Kurta Badta, jenž pojmem plasticita označoval zvláštní kvalitu určitých soch, které vytvořil lidský duch se záměrem zachytit a předat obraz pulzujícího života. Jeho formulace vyznívají trochu mysticky, výběr děl v Mánesu však názorně ukazuje, že jde o prastarý, podstatný a neprávem opomíjený princip. Sochy jsou v prostoru rozestavěny spíš řídce, ale prázdno kolem nich je výmluvné: jako by se v něm daly skutečně vytušit siločáry energie – podobně jako v sestavách stél ve starověkých chrámech nebo na polích menhirů. Mocně v tomto ohledu působí především přízemní sál, v němž dominují vytříbená díla Zdeňka Palcra, Miloslava Chlupáče a Michala Blažka, v boční síni pak větší bronz a několik kreseb Stanislava Podhrázského. V rozlehlém a členitějším suterénu je princip plasticity předveden v celém bohatství dobových i individuálních stylů od Guttfreundovy pádné a věcné definice nahého těla v Ženském aktu (1927) přes romantickou Myslbekovu Hudbu (1892) po Středovy či Kotrbovy figurální kompozice z…