Stoleté Norsko a dvojité NE

Viděl-li někdo v dvojnásobném odmítnutí euroústavy dárek k narozeninám, muselo to být Norsko. Země, která dvakrát – v letech 1972 a 1994 – odmítla členství v EU, prožije 7. června vrchol bombastických oslav 100. výročí získání nezávislosti na Švédsku. Stejně tak jako čeští komunisté a pravicoví populisté vytřískají z odmítnutí ústavy politický kapitál, i mnozí Norové přišli s jasnou interpretací: Francouzi jsou sice chroničtí potížisté, ale když i malý a jinak proevropský národ jako Nizozemci zatáhne za brzdu, potvrzuje to oprávněnost zachování národního státu. A právě národní stát je předmětem už pět měsíců trvajících norských oslav. Oficiální důvod zní, že si Norsko připomíná 100 let od chvíle, kdy se stalo „světoobčanem s vlastním hlasem“. Ale mnohým je zřejmé i nepřímé sdělení: demonstrativní jásot nad rozpuštěním unie se Švédskem je zároveň oslavou faktu, že Norsko zůstalo stát mimo unii s Evropou.

Je tu ale pár paradoxů. Mnozí Francouzi a Holanďané neodmítli euroústavu jako takovou – v referendech spíše trestali vlastní vlády. A ústava nyní tak oslavovaného samostatného Norska nepochází z roku 1905, ale z roku 1814. Do roku 1905 sice země měla jednotnou zahraniční politiku a krále společné se Švédskem, ale jinak bylo Norsko státem s vlastní ústavou, vládou, parlamentem, armádou, státní správou a uznávanými hranicemi. Tyto „detaily“ trefně vystihl…