Sáhnout si tak na Michelangela

Božena Vavreková-Přikrylová

se narodila roku 1978 v Gelnici u Spišské Nové Vsi, od dvou let však žije na Moravě. V dětství přišla o zrak a pobývala v speciálních internátních školách. Na škole začala modelovat, dnes patří k našim nejznámějším romským umělcům. Je vdaná, má jedno dítě.

Kdy jste poprvé zjistila, že máte trápení s očima?

Těžko se toho dopátrat, protože rodiče byli z mé nemoci dost vyděšení. Tenkrát to nebylo tak běžné, aby romská rodina měla poškozené dítě. Minimálně v našem rodu jsem podobným onemocněním trpěla jenom já. Zřejmě jsem se narodila na pravé oko slepá a na levém jsem ještě měla zbytky zraku, o které postupně přicházím.

Pamatujete si, jak vypadal svět?

Pamatuju si, že jsem jako dítě viděla barvy a že jsem dokázala trhat pampelišky. Oko mi ještě pomáhalo v orientaci – tak jsem třeba v místnosti mohla rozeznat dveře na jih, okno na sever a podobně: u větších předmětů – stůl, židle – jsem vnímala obrysy. Někdy si lidé myslí, že si okolní svět pamatuju a dělám sochy podle toho, ale není to tak. Oko mi posloužilo jen k barevnému vidění, všechno jsem se naučila vidět hmatem…

Přemýšlela jste někdy o vodicím psu?

Takový pes je dobrý přítel a pomocník, ale spíš by si ho měl pořídit někdo, kdo ještě nemá rodinu, protože s dětmi je to pak starost navíc.

Jak zvládáte rodinu…