Mimochodem

Od dětství mám slabost pro cestovatele A. V. Friče, kaktusáře, etnografa a spisovatele dobrodružných románků. Někdy si představuji, jak by asi tuto nevšední osobnost pojednal Jindřich Chalupecký, kdyby ho napadlo zařadit ji do své galerie českých expresionistů vedle Weinera, Klímy, Demla a Haška. Všichni patřili ke stejné generaci a všem byla terénem divočina, byť pouze Frič znal i tu skutečnou. Psal sice bezelstně staromilsky, ale životními gesty plně souzněl s literárními výstřednostmi, jaké duch času diktoval jeho múzičtějším vrstevníkům.

K téže generaci náležel i dr. Edvard Beneš, který se v divočině nevyznal, zato byl doma v kuloárech, úřadovnách a salónech mezinárodní politiky. Dobře to vystihuje jeho socha od Karla Dvořáka, jež byla nedávno odhalena před Černínským palácem: je uměřená, elegantní, veskrze civilizovaná. Právě Frič zahlédl jinou Benešovu tvář. Hned po vzniku Československa se s vlasteneckým zápalem pustil do víceméně amatérské diplomacie v Latinské Americe, jenže se s Benešem, jenž řídil rezort zahraničí, záhy nepohodl a nějaký čas jej pak ostře napadal v letákové tiskovině s názvem Očista. Když vášeň opadla, vydal se opět za oceán sbírat sukulenty, ministr však nezapomněl. Nejspíš. Zásah jeho dlouhých prstů se nedá prokázat, avšak čtyřiapadesát beden vzácných tropických rostlin, které Frič v listopadu 1923 poslal z Hamburku do Prahy, dorazilo až v lednu. Mezitím je někdo na dráze nebo na celnici rozbalil a nechal stát ve vánici, takže vše…