Ačkoli všechny ledničky na světě nejsou tak plné jako ty české vánoční, spotřeba potravin po celé zeměkouli roste. Do roku 2050 se tato spotřeba (či potřeba) zdvojnásobí, a jelikož z vody se vařit nedá a ropné společnosti budou supermarkety zásobovat maximálně máslem, přijde chvíle, kdy se zeptáme, kde ty bifteky s fazolkami vzít. Biftek se musí pást a fazole musí růst, a nezbude nám tudíž než to jídlo někde vypěstovat. Ta otázka stojí před imaginární krajinou na světě. Je tam pole kukuřice pro padesát vesničanů a divoký les. Jak ale nakrmit vesničanů sto? Nejjednodušší variantou je les pokácet a půdu osázet. Jedná se o velmi populární variantu (Čechy, Amazonie), která zapomíná na to, že v lese žije had, jehož jedem budeme za dvacet let léčit, že se v lese toulají vlci, kteří nešetří přemnožené zajíce. Že je v něm ukrytá inspirace, bez které by nemohli pracovat umělci, vědci ani skautští vedoucí. Nemluvě o klišé, že les vydechuje kyslík, který my zase nadechujeme. Takže tato varianta musí prohrát, pakliže chceme vyhrát. Jaké jsou další a které si vybrat? V časopise Science se tím zabývá tým z anglické Cambridge. Jednou z akceptovatelných variant je farmaření přátelské vůči divočině. Do nově vznikající zemědělské krajiny přimícháme mnohem více divočiny. To sníží výtěžky, a je tudíž nutné obhospodařit větší oblast. Druhý způsob je šetrné farmaření, které je založeno na zvýšení výtěžků (nové plodiny, geneticky modifikované organismy atd.). Pakliže máme větší výtěžky, stačí…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu