Salgadova zpráva z konce epochy

V současnosti na planetě asi nežije slavnější fotodokumentarista než Brazilec Sebastião Salgado (61). Vlastně by nás to mohlo zaskočit: reportážní fotografie ušla za poslední půlstoletí formálně i obsahově pěkný kus cesty, její muž číslo jedna se ale pevně drží humanistického konceptu, který se zrodil už v časech druhé světové války. Fotografuje černobílé, esteticky vytříbené snímky a netají se ambicí léčit obrazem problémy světa. Pražská Leica Gallery na prvního máje otevřela netradičně v putovním vlaku výstavu jednoho ze stěžejních Salgadových cyklů Workers (Dělníci), jenž dává dobrou příležitost pochopit, proč to stále ještě funguje.

Ekonom mění plány

Že se člověk s litevsko-židovsko-portugalsko-brazilskými kořeny už v útlém mládí stane světoběžníkem, není až takové překvapení, napínavější moment Salgadova příběhu přichází až o něco později, když je Sebastiãovi téměř třicet. V roce 1973 se tehdy úspěšný mezinárodní ekonom poprvé podíval na svět hledáčkem fotoaparátu, kariéru i existenční jistoty hodil za hlavu a začal od nuly jako fotoreportér. Kromě rozhodnosti mu evidentně nechyběl ani talent: už po roce praxe se samouk Salgado stává reportérem agentury Sygma, o pět let později členem elitního klubu Magnum Photos, jehož čekací lhůty bývají výrazně delší.

Ostrá životní zatáčka působí romanticky, skrývá však i méně nápadnou, ale o to důležitější rovinu.…