Každý, kdo chce ze smyčky tramvají v pražských Kobylisích projít do blízkého Ďáblického háje, musí to místo minout. Zpustlý pomníček, jehož kdysi antukový dvorec pohlcuje tráva. U paty leží malý, amatérsky vyrobený, kamenem zatížený věneček s připnutou trikolórou, nad ním je vytesán letopočet 1945 a pět jmen v abecedním pořadí: Antonín Kymr, Karel Ouhrabka, František Petřík, Josef Vojáček, Josef Zámiš. Nic víc. Jen prázdná mramorová destička podivně umístěná na čelo pomníku naznačuje, že tady asi byl nějaký další symbol nebo text, který kdosi překryl. Každému, kdo se tu na chvíli zastaví, probleskne hlavou neodbytná otázka: Co se tady před šedesáti lety asi přihodilo?
Takhle se bojuje
Při pohledu na háj a okolní členitý terén se do mysli vkrádají představy těžkých bojů. Takže pět neohrožených partyzánů vzdorujících obrovské přesile? Nebo snad pět civilistů postřílených jen tak? Jak to bylo? „Taky by mě to zajímalo, ale bohužel nejsem zdejší,“ odpovídá starší shrbená žena, jdoucí kolem na procházku. Po chvíli pátrání u dalších náhodných kolemjdoucích se dozvíme přece jen víc. Panu Lukáši Jaroslavovi byly tehdy tři roky. Hrával si tady v háji po válce s německými přilbami a pozůstatky různých zbraní. „Táta mi vyprávěl, že ty lidi z pomníku zastřelili Němci. Ale víc nevím, zkuste se zeptat tady kousek ve starých domech.“ Po hodině vyptávání kolem smyčky se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
