Na rozdíl od vznešenějších duchů neopovrhuji soutěží Česko hledá SuperStar víc než jinými pořady postavenými na gladiátorském principu. Když pod jejím logem občas zahlédnu úryvek z věčného seriálu, v němž se mladí a krásní lidé vždy znovu pouštějí do boje o vysněné místo na slunci, připomenu si toporně secvičené estrády vyhaslých profesionálů, jakými televize krmí masy diváků obvykle. Tohle je aspoň opravdové. A co se týče mravní úrovně, hledání „největšího Čecha“ je v jistém smyslu ještě pochybnější: částečně zavání nekrofilií, částečně hanobením nebožtíků, kteří nedostanou hlasy. Adepti SuperStar – na rozdíl od Zikmunda Lucemburského, Ferdinanda Dobrotivého, Karla Kramáře a dalších zneuznaných velikánů zdejších dějin – se do soutěže přihlásili dobrovolně, jsou živí a mohou se bránit.
Samozřejmě tuším, jak lstivě si televize s opravdovostí pohrává. I proto mne pobavilo, když jsem se v bulvárním tisku dočetl, že režisér Troška hodlá přeborníky této pěvecké reality show obsadit do své nejnovější filmové báchorky, zpěvačka bude hrát princeznu, zpěvák chasníka. Hle, skutečný příběh, jenž v přímém přenosu plynule přerůstá v bájesloví! Na začátku jsme viděli dvě ztrémovaná děcka před porotou, ale než se rok s rokem sejde, budou z nich pohádkové bytosti.
Gladiátorským principem se koneckonců řídí i svobodné volby, základní pilíř demokracie. Také při nich se hlavní arénou stává obrazovka. Spatříme ztrémovaného úředníčka, ale než se rok s rokem…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu