A co my, kteří nemáme skoro nic

Třicet let poté, co se Rudí Khmerové dostali k moci, byla Kambodža přijata do WTO. Mnozí se ptají, zda je na to připravena.

Roeun Sok Chea (27) je matkou pětiletého syna. Na starosti má, jak je v Kambodži zvykem, i všechny mladší sourozence a rodiče. Patří k těm šťastnějším, neboť je zaměstnaná jako švadlena v jedné z oděvních továren, jež se dosud drží při životě. „Většina z nás zůstává v práci přesčas, byť už po osmi hodinách nevidíme na oči. V přeplněné továrně je k zalknutí, protože nefunguje ventilace, prachu je tolik, že musíme nosit roušky, a plat dostáváme s velkým zpožděním. Ale nemáme na vybranou,“ povzdechne si a její obličej přitom vypadá jako tvář čtyřicetileté ženy. Za úmornou práci si vydělá asi dvacet dolarů týdně. Její manžel je elektrikář, který domů přinese o pět dolarů více než ona, většinu však utratí za alkohol.

Živí nás textil

Oděvní průmysl živí v Kambodži velkou část městské populace. Právě na něj ale dopadla opatření spojená se vstupem země do Světové obchodní organizace (WTO) nejvíce. Jedním z přímých důsledků bylo totiž ukončení preferenční dovozní kvóty na oděvy, kterou od roku 1999 poskytovaly USA. To vedlo k zavírání mnoha menších i středních oděvních továren, hromadnému propouštění zaměstnanců i ke snižování mezd. Ty jsou nyní nižší než v sousedních zemích. Podle studie listu Washington Post činí průměrný plat v…