Tony Blair jako šťastné prokletí

Britští voliči mají po krk svého premiéra, přesto ho nejspíše zvolí potřetí. Proč to dělají?

Tony Blair zmizel. Nebo raději poodstoupil. Tradičně rozzářená tvář charismatického premiéra se neobjevila na titulní stránce předvolebního programu Labouristické strany a samotná prezentace dokumentu se odehrála za semknuté účasti celého vládního kabinetu, který tak voličům vzkazoval: Jsme tým a Tony je jen jeden z nás. Není divu. Zatímco strana míří podle všech průzkumů veřejného mínění ke svému rekordnímu třetímu vítězství za sebou, potácejí se osobní preference jejího lídra někde mezi dvaceti a třiceti procenty. A to pro legendárního vůdce, jenž to po svém prvním zvolení premiérem v roce 1997 dotáhl v žebříčcích popularity na nadpozemských 98 %, skutečně není mnoho.

Ztracení konzervativci

Blairův nástup před osmi lety byl stejně impozantní jako průvan, který do britské politiky vnesla v roce 1979 Margaret Thatcherová, a navíc tolik nebolel. Předák labouristů nepřicházel s plánem na bolestivou léčbu s nejistým výsledkem; pouze bez rozpaků vyfoukl konzervativcům vyzkoušené ekonomické recepty, posunul však jejich smysl. Výkonná liberální ekonomika neměla být v režii „nových“ labouristů cílem, ale „pouhým“ zdrojem kvalitního života co nejširších vrstev. Žádná velká regulace a daňové přistřihování křídel nejúspěšnějším, raději cílené investice do…