Stalin nad Prahou

Na první máj před padesáti lety byl v Praze odhalen Stalinův pomník. Byla to pozoruhodná stavba, která vznikla i zanikla v podivné době a do značné míry tuto dobu také symbolizuje. Příběh pomníku je také dobrou výpovědí o tom, jak se u nás v relativně nedávné době žilo.

Atmosféru roku 1949, kdy se rodí plány na stavbu obří sochy „vůdce světového proletariátu“ Josifa Vissarionoviče Stalina, opravdu není možné jejím aktérům závidět. Jen namátkou: noviny, rádio nebo filmové týdeníky jsou plné budovatelského nadšení, také ale nenávisti ke všemu, co se jen trochu vymyká z totální kontroly komunistického centra – živnostníkům, samostatným zemědělcům, církvím, intelektuálům, nejrůznějším spolkům a vůbec jakýmkoli svobodným projevům. Zásobování obchodů základními potravinami vázne. Stačí jediný nevinný vtip a naděje mladého člověka končí po sovětském vzoru v táboře nucených prací a po propuštění celoživotním kádrovým škraloupem. Jít s ruksakem na nádraží a vyjet někam na Plzeň znamená riskovat zatčení a problémy kvůli obvinění z pokusu o emigraci. Komunisti spouštějí „Akci B“, během níž vyhánějí z velkých bytů příslušníky prvorepublikové střední třídy a přidělují je svým věrným, nebo je po místnostech parcelují pro dělnictvo. Rozjíždí se také akce „75 tisíc úředníků do výroby“, podle slov premiéra Zápotockého kvůli „zmenšení přebujelého a…