Trauma, které trvá

Letošní přijímací zkoušky na střední školy přinesly dětem a jejich rodičům ještě víc stresu než obvykle. To kvůli jedné přihlášce v prvním kole místo dosavadních dvou. Zpráva o téhle změně vzbudila na jaře poprask – petici proti ní podepsalo přes patnáct tisíc lidí. Cizinec neznalý zdejších poměrů by na to koukal s otevřenou pusou. Co na tom, vždyť přece dítě stejně nemůže chodit na dvě školy najednou. Nezbylo by než vysvětlit mu, proč i po patnácti letech svobodného života provází přechod dětí ze základní na střední školu stále takový stres.

Jde o život

Z dřívějších dob jsme zdědili tři potíže. Síť škol, která sloužila potřebám průmyslu a zemědělské velkovýroby, nikoli dětem a výzvám moderní informační společnosti. Navíc mezi jednotlivými typy škol – gymnázii, odbornými školami a učilišti – jsou veliké rozdíly. Gymnazistům se svět vzdělání, prestižního místa a dobrého platu otevírá dokořán, naopak učně čeká podřadná práce za málo peněz. Nejde jen o to, že člověk se širokým všeobecným rozhledem se uplatní lépe než ten, koho ústav vyškolí jen na práci u šicího stroje nebo ponku. Mladé lidi zároveň ovlivňuje prostředí té či oné školy. Na gymnáziu potká spolužáky, kteří touží po vzdělání, a učitele, kteří se k němu budou chovat slušně. Naopak prostředí učiliště nahrává šikaně a životní rezignaci. Třetí potíž je v tradičně silné roli státu a úředníků vůbec. Na…