Místodržící Jana Pavla II.

Jakou zprávou o stavu římské církve je volba Josepha Ratzingera papežem?

Za prvé je zprávou o euforii z euforie. Světlo, ve kterém se postava zesnulého papeže zjevila během několika dnů v médiích celého světa, bylo tak mocné a pozitivní, že se v citově vypjatých dnech kolem papežovy smrti a pohřbu vytvořil dojem, jako by celá církev stála a padala s postavou Jana Pavla II. Odtud volba toho, kdo se zdál slibovat nejen pokračování směru Jana Pavla II., ale jakoby pokračování jeho pontifikátu samotného. Všimněme si: papežovou pravou rukou za života byl kardinál Ratzinger (podle množství katolických vtipů byl skutečným papežem už dávno kardinál Ratzinger), pohřební obřady vedl kardinál Ratzinger, kázání před započetím konkláve pronášel kardinál Ratzinger. Když byl zvolen, jeho vůbec první veřejná slova zněla „velký papež Jan Pavel II.“, a druhého dne promluvil o tom, že „slyší hlas Jana Pavla II., a ten mu říká: Neboj se“.

Ratzinger vystupuje, jako by ve svém úřadě nebyl náměstkem Ježíše Krista (jak zní jeden z oficiálních titulů římského papeže), ale náměstkem Jana Pavla II., jako by mu jen držel místo, než se ten vrátí soudit živé i mrtvé. To je klíč k volbě jména „Benedikt“: jméno málo výrazného papeže z doby první světové války neznamená nic než deklarovanou pokoru „nejsem Jan Pavel III., nemohu být Jan Pavel III., jsem jen jeho místodržící…