Spontánně, jak chce strana

Číňané demonstrují proti Japonsku. Podchycené vlastenectví a daný nepřítel ventilují přetlak.

Běžné diplomatické přestřelky ve vztazích mezi Japonskem a Čínou nabývají znepokojivých podob. Ve zdánlivě izolovaném incidentu lze zahlédnout jednu z možných budoucích tváří Číny i širšího regionu.

Důvod se vždy najde

Protijaponské demonstrace minulou sobotu v Pekingu byly největším shromážděním svého druhu od protestů v roce 1999, kdy bylo během bombardování Bělehradu zasaženo čínské velvyslanectví. Ač při odhadovaných deseti tisících účastníků nelze mluvit o masovém měřítku, je jasné, že za omezené svobody shromažďování to představuje vysoký počet. Nešlo o dav objednaných nosičů mávátek, ale o spontánně po internetu se organizující skupiny často univerzitních studentů, jejichž známí snad studují právě v Japonsku či v USA.

Násilné protijaponské akce nejsou omezeny na minulou sobotu a hlavní město. Nejméně od loňských nepokojů následujících v Číně po fotbalovém utkání mezi týmy obou zemí je jasné, že silné protijaponské nálady jsou tu už latentně přítomny a k jejich výbuchu stačí jakýkoli zástupný důvod. A těch je na scéně dost: od křivd z dob japonské agrese, přes jejich podání v některých středoškolských učebnicích právě schválených japonským ministerstvem, po územní spory o pusté skály souostroví Senkaku, ale i ložiska ropy a zemního plynu ve Východočínském moři. Nově přibyl problém rozšíření Rady bezpečnosti OSN o stálé členy,…