Lze vůbec přijít k 60. výročí války s něčím novým, co by neskončilo jen u frází a prázdných řečí? Zhruba tři sta slov dopisu, který Evropskému parlamentu zaslaly české, maďarské, polské, rakouské a německé osobnosti, to dokázalo. Každý společný pohled do minulosti historicky tak rozdílných zemí totiž přináší pestřejší poznání o nás samotných a naději do budoucna.
Význam dopisu tkví především v tom, že žádá, aby se země jednou provždy přestaly poměřovat chováním během druhé světové války a dělit se pořád na vítěze a poražené. Občas to vyvolává dojem, jako bychom žili stále v prvních poválečných měsících. Zdá se to jako banální poselství, ale poslední tři roky ukázaly, jak snadno se tady v Česku dá stále rozehrát protiněmecká politika mezi veřejností, a dokonce i v parlamentu. Stačí si připomenout deklaraci o věčné platnosti a neměnnosti Benešových dekretů či strašení, že se v Evropské unii znovu dostaneme do područí Německa.
Uzavřít se ale dá jen minulost, která je jasně popsána a kde viník přizná svou chybu a poškození dokáží odpustit. Proto je již nesmyslné vinit dnešní Němce za nacismus, neboť jsou si chyb svých předků plně vědomi. Na druhé straně ale má smysl, abychom si my sami přiznali, jaké zlo jsme mnohdy napáchali na německých spoluobčanech po skončení války. Nechceme si totiž tuto pravdu příliš vrýt pod kůži, ačkoli je zřejmé, jak stojí i v dopisu, „že i vítězná strana se někdy dala strhnout k jednání zasluhujícímu odsouzení“.
Až se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
