Klaus jako pubertální revolucionář

Prezident nemá argumenty, jen silácká připodobňování a stupňující se radikalismus.

Puberta je těžké období. Okolí jedince, který jím právě prochází, lavíruje mezi pochopením, soucitem a špatně skrývanou mrzutostí. Mnoho jiných reakcí mu vlastně ani nezbývá. Jedinou útěchou bývá naděje, že z toho dotyčný „snad jednou vyroste“. Při pohledu na zahraničněpolitické urputné konání více než šedesátileté hlavy státu si však takovou naději může uchovávat snad jen nenapravitelný klausooptimista.

Podívejme se detailněji na jednotlivé příznaky nelehkého období Václava Klause. Evidentní je bod zlomu, kterého se každý rodič nejvíce obává – totiž proměna milého dítka v permanentně protestující nesmlouvavou bytost. Tento okamžik se v duši Václava Klause odehrál někdy v druhé polovině 90. let. Poklidné politické dětství nedávalo tušit, jak silně u něj puberta propukne. Ještě v roce 1993 jako premiér pověřil ministra zahraničí, aby za Českou republiku podepsal asociační dohody o přistoupení ČR k EU. Při setkání s Jacquesem Delorsem (kterého nyní považuje za hlavního „viníka“ propojující se Evropy) sebevědomě prohlásil: „Jsem pro vstup ČR do Evropské unie ještě před rokem 2000. Konec století je pozdě, nepřijatelně pozdě.“ Na počátku milénia však už podepsání dohod hodnotil „určitě jako chybu“ a stal se postupně definitivním oponentem Havlovy vize federalizované Evropy.

K neodmyslitelným atributům puberty patří…