Jak se peče rudá vláda

Vládli tu bezmála půlstoletí jako diktátoři, popravovali a zavírali za jiný politický názor, přikazovali nám, co si myslet, v co věřit, jak se oblékat, kam jezdit na dovolenou a jak dlouhé nosit vlasy. Jejich vynucený pád vítala celá zem milionovými demonstracemi. Ale stačilo patnáct let a jsou tu zpět – na krok od moci, vysoko v žebříčcích předvolební popularity. Proboha, jak a proč se to stalo?

Ztracená generace

Nadšenci listopadové revoluce byli většinou přesvědčeni, že rudá partaj nemá budoucnost a rychle vymře. „Byli jsme všichni přesvědčeni, že režim a strana, která ho reprezentovala, byl tak perverzní, že se od něj musí všichni odvrátit,“ vzpomíná tehdejší mluvčí Občanského fóra, nyní senátor Jan Hadrava (US-DEU).

Při pohledu na současnou aktivitu a vliv komunistické strany se zdá, že vymírání bylo nečekaně odloženo. Majitelů rudé knížky je sice stále míň (ze 128 tisíc před šesti lety klesli do předloňska na rovných sto tisíc) a roste jejich průměrný věk (nyní 68 let). Přes tyto ztráty a potíže mají ovšem komunisté pořád téměř třicet tisíc členů mladších šedesáti let – to je dvakrát víc, než je všech sociálních demokratů dohromady. A hlavně: stárnoucí členskou základnu vyvažují voliči. „Podle našich výzkumů volilo KSČM v posledních parlamentních volbách osm procent lidí do pětadvaceti let,“ pochvaluje si předseda krajské organizace KSČM v Pardubicích a člen komunistického Klubu sociologů a psychologů Václav Snopek. „Už neplatí tradiční představa voliče KSČM jako starého nevzhledného člověka.“ Čísla potvrzuje i agentura STEM: pětině voličů komunistické strany ještě nebylo čtyřicet let. Největší příznivce má ale partaj zatím v kategorii dnešních šedesátníků, mezi kterými – a pouze mezi nimi – počet příznivců KSČM vytrvale roste. Proč právě oni? Podle sociologů jde o příslušníky „ztracené generace“, kteří nikdy v životě nepoznali nic než svět umělých jistot komunistického režimu a příchod svobody je zastihl většinou už v rezignaci nachýleného středního věku. V nových podmínkách, rizicích a nejistotách svobodného světa se řada z nich už prostě nezorientovala. „Návrat voličů ke komunistické straně znamená, že podpora minulého režimu ze strany obyvatelstva byla větší, než jsme si přiznávali,“ komentoval už před časem pro Respekt nárůst komunistických voličů sociolog Jiří Večerník. „Mnoho lidí totiž tehdy přistoupilo na tichou dohodu – nízké mzdy, ale za málo práce, chudý výběr zboží, ale zato levného, skromné, avšak laciné bydlení.“ A právě ti, kteří v oné tiché dohodě prožili celý život, ji teď bolestně postrádají. A odcházejí zpět ke komunistům od sociální demokracie, která nenaplnila jejich naděje, že zažene kapitalismus a opět bude ráj. „Jsou to lidé, kteří prožili život v klidu, nezažili například strach o zaměstnání,“ dodává dnes Večerník. A co je na KSČM tolik láká? Sliby statisíců nových pracovních míst, levného bydlení – návrat ztracených jistot.

Osahat si čerta

Jeden z důvodů, proč nebyla komunistická strana zakázána hned po listopadu, jsme už zmínili – víra v nevyhnutelný zánik „perverzní“ strany. Před novou politickou elitou ale stála ještě jedna potíž – lze vůbec zakázat stranu, kterou tady za dobu existence prošly miliony lidí a která měla pro českou společnost jistou dodnes neprobádanou, ale nepopiratelnou přitažlivost? Vždyť bolševici tady byli mezi nejsilnějšími stranami už za Masaryka a po válce vyhráli svobodné volby. K těmto úvahám se zřejmě přidala i obava, zda by rozpoutané vášně nezapříčinily další výbuch trestu podle v kraji oblíbené kolektivní viny.

Ač nezakázáni, na první polovinu devadesátých let sami komunisté vzpomínají jako na dobu „ostrakizace a všemožné šikany“ – jak před měsícem napsal předseda brněnských mladých komunistů Peter Schuster. Jenže přišla druhá polovina devadesátých let a s nimi úspěchy v komunální politice následované celostátní volební podporou. První výrazný a symbolický úspěch přišel v roce 1998, kdy se v Českých Budějovicích, krajském městě s doposavad tradičně vítěznou ODS, dostali rudí do vedení radnice. Ne že by vyhráli volby – prostrkali je tam demokraté z KDU, ČSSD a Unie svobody, aby v široké koalici mohli porazit Klausovu partaj. Podle už citovaného komunistického sociologa Václava Snopka to byl významný zlom, který právě díky angažmá demokratických stran vytáhl komunisty z izolace. „Jako když se dítě bojí čerta a vy mu ho dáte osahat,“ říká Snopek. „Přestane se ho bát.“

Do další fáze se spolupráce s pohrobky totalitního režimu dostala až s dalšími komunálními volbami, na podzim 2002. V Ostravě už to nebyla vzdorokoalice, ale tandem programově blízkých stran kosmeticky doplněný o lidovce a nezávislé. Tehdy už ostravský lídr Lubomír Zaorálek svazek obhajoval větou, že sice „není úkolem ČSSD tahat komunisty z ghetta, ale komunikace s nimi může mít význam pro všechny“. Jak se tedy po dvou a půl letech po volbách projevila komunistická spoluúčast na vládnutí? Těžko soudit, protože není jasné, jaká vybírat data. „Vliv je nenápadný,“ říká Miroslav Svozil, ostravský lídr ODS. „O to větší je nebezpečí. Město bobtná. Nejen že přibývají úředníci, ale radnice investuje do ztrátových podniků, do sportovních stadionů, akvaparků…“ Rozdíl je zřejmý na první pohled na hospodaření města – v roce 2002 vyčlenilo na běžné provozní výdaje 3,7 miliardy, letos je to už téměř miliard pět. Pro další kritiky symbolizuje politiku rudé koalice nezapomenutelný krok primátora Aleše Zedníka (ČSSD), který po nástupu do funkce hostil na radnici čínského velvyslance právě ve dnech, kdy se po celém Česku už tradičně drží den solidarity s lidem okupovaného Tibetu. Naopak komunistický náměstek primátora Jaromír Horák měří účinnost koalice zcela odlišně: „Především se nám podařilo zastavit růst nezaměstnanosti,“ říká Horák a má pravdu: bez práce je skutečně celou dobu od voleb stabilních šestnáct procent lidí.

V době vzniku ostravského rudo-růžového spojenectví vykrystalizovala nová strategie přístupu ke komunistům reprezentovaná v ČSSD právě Zaorálkem nebo ministrem práce a sociálních věcí Zdeňkem Škromachem. Tito politici věří, že je třeba s komunisty spolupracovat, dát jim podíl moci, a tím i zodpovědnosti, a tím je zcivilizovat. Problém ovšem je, jak později míru „civilizovanosti“ měřit. Tím operují stoupenci druhé cesty „vztahů“ s komunisty – izolace –, jejichž nejznámějším představitelem se stal Václav Havel. A tento přístup podporovali i „modernisté“ z ČSSD opírající se o analýzu středočeských sociálních demokratů, z níž KSČM vyšla jako neostalinská partaj, jejíž kroky – stejně jako v letech 1945 až 1948 – mají za cíl jediné: urvat moc a nastolit diktaturu. A proto je podle analýzy spolupráce ČSSD s KSČM „naprosto vyloučená“ – sociální demokracie by se naopak měla snažit demaskovat bolševiky jako „stranu, která se odmítá plně integrovat do politického systému a nést konkrétní politickou odpovědnost“.

Krotitelé nenávisti

Boj mezi těmito dvěma strategiemi se naplno rozpoutal hned poté, co v létě 2002 obsadili komunisté jedenačtyřicet křesel v Poslanecké sněmovně. Nejvýznamnější předěl přišel v okamžiku střídání prezidentů, kdy Havla díky dohodě s KSČM a zisku jejích hlasů nahradil Václav Klaus. Skupinová fotka, na níž je spolu s ostatními předsedy parlamentních stran zachycen při jednání na zámku v Lánech i šéf komunistů Miroslav Grebeníček, se stala symbolem nástupu nové éry. Éry, v níž jsou neostalinisté normální politickou silou. Prozatím posledním krokem na cestě k moci se pak pro KSČM stala současná vládní krize, kdy za bolševiky přišel s prosíkem premiér Stanislav Gross a z jejich blahovůle se udržel v křesle.

Stoupenci těchto a podobných obchodů většinou argumentují, že parlamentní stranu s dvacetiprocentní podporou veřejnosti nelze prostě donekonečna obcházet a ignorovat. Odpůrci naopak rádi poukazují na „belgický model“: tamní Nejvyšší soud nedávno zakázal velmi populární a volebně úspěšnou stranu Vlámský blok, protože ji za výpady proti uprchlíkům shledal rasistickou. Blok sice vzápětí vznikl znovu pod jiným jménem, ale ve strachu z dalšího postihu musel své nenávistné poselství zkrotit. A právě to by si přáli propagátoři zákazu komunistů i tady: ukázat rudým, že zákony platí i pro ně a že nemohou svoji třídní nenávist rozdmýchávat donekonečna. Minulý týden proto senátoři Jaromír Štětina (za Stranu zelených) a Martin Mejstřík (za Cestu změny) podali trestní oznámení na neznámého pachatele za nenávistné články v časopise mladých komunistů Mladá pravda. Oba by chtěli, aby jejich oznámení nakonec skončilo zákazem jak pro komunistický dorost, tak pro samotnou KSČM. Dvojice senátorů chystá navíc novelu trestního zákona navrhující výslovný zákaz propagace komunismu.