Zřejmě se v dějinách této země nenajde příliš mnoho divadelních kritiků, kteří se stali inspirací k napsání oslavné básně. Jindřichu Vodákovi, od jehož smrti v neděli uplyne pětašedesát let, se to podařilo, když jej zvěčnil Josef Hora. Pravda ale je, že tato země zřejmě podobných osobností nemá nadbytek.
Vodákovi se podařilo zejména za první republiky docílit toho, že všichni zdejší dramatikové, režiséři či herci s napětím a úctou čekali na jeho kritiky. Oplýval totiž nebývalými teoretickými i praktickými znalostmi o divadle a uměl srovnávat i se zahraničím. Dokázal také poutavě rozebrat jednotlivé postavy a jejich protagonisty, a protože nevynechal téměř žádnou divadelní premiéru, uměl vystihnout i jejich herecký růst či pád. Jeho přednost ale tkvěla i v tom, že věnoval pozornost kabaretům, velkým i malým, a avantgardním scénám mimo hlavní zájem tisku a nepohrdal ani bujarou komikou. Například předválečný avantgardista E. F. Burian o něm napsal: „Jako divadelník jsem našel v J. Vodákovi kritika s příkladným porozuměním k novátorské práci. Každý jeho referát je detailním rozborem, sahajícím až do nejrafinovanějších fines.“ Vodák také překládal z francouzštiny, například Gustave Flauberta či Stendhala, nicméně nejvíce se proslavil právě kritikami v Lidových novinách, Času či Jevišti. Už za svého života se stal neodmyslitelnou součástí českého dramatu, kterému věnoval neuvěřitelnou…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
