Pěší básně Petra Krále

Kdo dnes otevře šuplík s nápisem „česká exilová literatura“, na toho se vysypou v prvé řadě knihy Milana Kundery a Josefa Škvoreckého. Jejich aureoly zastiňují desítky dalších jmen: jak tvůrce, kteří se už dostali do učebnic (mj. Egon Hostovský, Jan Čep), tak ty teprve v posledních letech objevované, jako jsou Jiří Drašnar nebo Libuše Moníková. Někde uprostřed, na cestě od potichu respektovaného autora k tvůrci, který na své skutečné docenění ještě stále čeká, potkáme básníka, esejistu a překladatele Petra Krále. Zdejšímu publiku se nedávno připomněl dvojicí nových knížek.

Sedm krušných let

Letos čtyřiašedesátiletý Petr Král, rodák z Prahy, měl oproti Kunderovi a Škvoreckému tu nevýhodu, že z Československa odcházel příliš mladý. Když v září 1968 překročil hranice a zamířil do Paříže, bylo mu sedmadvacet let a na rozdíl od autorů Zbabělců a Žertu si s sebou do nové země neodvážel nálepku ideologicky pronásledovaného autora, kterou zahraniční nakladatelé a kulturní instituce na čelech uprchlíků tak rády viděly. Král sice stihl v Praze absolvovat FAMU (obor dramaturgie), krátce pracovat v nakladatelství Orbis, podílel se ještě na zrodu revue Analogon a programové publikace Surrealistické východisko 1938–1968, ale první dekádu ve Francii se protloukal jen stěží. Pracoval jako pomocník v galerii a fotolaborant, později díky Milanu Kunderovi získal práci jako…