Mimochodem

Letošní nástup jara připomíná efektní trik z učebnice pro kouzelníky. Nasněžilo pozdě, závěje ležely i v nížinách až do března, ale pak najednou přes noc roztály a sluníčko se začalo ze dne na den tvářit jako dospělé. Takhle rychle prý přichází jaro na Sibiř. Voda ze sněhu promění počátkem května zemi v bažinu, během týdne se však vsákne a tajga i step se prudce rozbují, aby rostlinstvo stihlo vykvést a odplodit, než koncem září zase ztuhne mrazem. Vyprávěla mi to babička, která tam vyrůstala ještě za cara. V pošmourně mírné střední Evropě vzpomínala na zázrak sibiřského jara s hlubokým steskem, byť se tam narodila vyhnancům, deportovaným na Sibiř za polskou rebelii.

Jarem jsme se mohli občas potěšit i za komunistů. Sibiřsky krátký cyklus vegetace jsem zažíval v Krušných horách. V dubnu se tam zima už zdála k nepřečkání, ale na rozdíl od rovin v povodí Obu se jí dalo utéct. K jižním úpatím, která už svěže rašila, se dalo z nehostinných hřebenů sestoupit během čtyř hodin ostrého pochodu. Nahoře ještě krákali havrani, ale dole to už milostně cvrlikalo. Dodnes mi zní v uších, jak kolem lesních cest zurčela voda, jež ze svahů stékala v nesčetných potůčcích k Ohři. Zdála se nesmírně čistá, životodárná jako nějaký zázračný elixír z pohádky, člověk by se rád napil, aby se očistil. Místní znalci hor mne však varovali: „Víš, kolik žab a myší chcíplo přes zimu pod sněhem? Teprve teď to začíná vyhnívat.“

Pokud sjednocená levice po svém aprílovém vítězství…