Komu volat, je-li krize

Jde-li do tuhého, zatím za Evropskou unii vystupují jednotlivé národní státy.

Nejlepší způsob, jak uvést poněkud abstraktní téma evropského ministra zahraničí, je vrátit se ke třicet let starému výroku Henryho Kissingera. Šéf diplomacie USA si tehdy stěžoval, že v Evropě není jedno telefonní číslo, na které by mohl zavolat v případě nějaké krize. Ač to může působit jako americky zjednodušující pohled na věc, faktem je, že tento styl uvažování hrál roli při vytváření nové funkce evropského ministra zahraničí, která je zakotvena v ústavní smlouvě Evropské unie a o níž se dnes debatuje snad nejvíce.

Jak a proč se funkce ministra zahraničí EU zřizuje? Nejde jen o další pokus posílit už tak přebujelý byrokratický aparát Unie a přenést další pravomoci do Bruselu, navíc v oblasti tak citlivé, jako je zahraniční politika a bezpečnost? Odpověď na tyto otázky je nutné hledat v dosavadním vývoji Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, vztazích mezi klíčovými hráči evropské politické scény, kterými jsou členské státy, Komise a Evropský parlament, ve snaze o posílení legitimity Evropské unie v určitých oblastech a v neposlední řadě i v událostech mimo EU, které stále více nutí evropské státy koordinovat svou vnější činnost.

Jde to, když je klid

Snaha personifikovat Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU je patrná od přijetí Amsterdamské smlouvy v roce 1997, jež zřídila funkci příslušného vysokého…