Každý může mít svého Kafku

To, co je obecně označováno za kafkovské, zastínilo jemnou a složitou hru významů ve vlastním Kafkově díle, které leckdy tak úplně kafkovsky ani nepůsobí. Inscenace Popis jednoho zápasu, jež měla nedávno premiéru v Divadle Na zábradlí, se pokouší oba fenomény propojit. Svou atmosférou zapadá mezi typické kafkovské deriváty, sestavena je však výhradně z úryvků autentických textů – od výročních zpráv, které Kafka psal jako úředník úrazové pojišťovny, přes jeho soukromou korespondenci a deníky až po romány či povídky. Výběr přinejmenším dokládá, že režisér David Radok i uměnovědec Josef Kroutvor, kteří jej připravili, patří k ostříleným Kafkovým čtenářům.

Hra světla

Kdo se k textům Franze Kafky po jistém čase vrací, nachází v nich často jiné naladění i vyznění, než jaké si zapamatoval: morytát se mění v grotesku, psychologická studie v apokalyptické zjevení. A nejde jen o osobní zážitky, jinak četla Kafku každá generace. Svým současníkům se jevil jako expresionistický literát s výstřední imaginací, jež zábavně kontrastovala s právnicky upjatým jazykem, ale jen málokdo vytušil, jak úděsně přesným vizionářem se stane pro potomky. Za druhé světové války u něj svět nalezl nejvýstižnější popisy zmechanizovaných hrůz, západním existencialistům později zosobnil odcizení a socialistickým reformistům zase absurditu stalinské byrokracie. V poslední době se na něj často odvolávají…