Psovi psí smrt. Možná tohle si leckdo pomyslí, přečte-li si zprávu ČTK z minulého týdne o úmrtí Alexandra Tersiána. Dotyčný – zemřel v Bulharsku – se „proslavil“ tím, že v roce 1978 coby příslušník StB, když měl získat určité dokumenty, postřelil a poté k smrti ubil českého domovníka na libyjské ambasádě v Praze. Poté byl v ČSSR odsouzen na dlouhá léta za vraždu, ale ještě předtím ho americká CIA dokázala vyvézt na Západ. Co z tohoto příběhu studené války plyne? Nenajdeme v něm zástupce dobra a zla. Nevychází z premisy „padouch nebo hrdina, všichni jsme jedna rodina“ známé z Limonádového Joea. Padouchy jsou tu totiž všichni aktéři. Stačí to jen povrchně rozebrat.
Mohl nebýt padouchem v roce 1978 domovník na ambasádě Libye, státu, který neskrývaně sponzoroval terorismus? Dotyčný byl agentem StB. Mohl nebýt padouchem člověk, který ho zabil? Navíc před očima jeho manželky, kterou neusmrtil – jak by velel profesionální instinkt – jen proto, že byl vyrušen? I on byl agentem StB a navíc zverbován CIA. Mohla nebýt padouchem CIA, když tomuto vrahovi poskytla americký pas, aby ho včas uklidila?
Vyústění životního příběhu agenta Tersiána je déjà vu doby, kdy se i ti, kdo bojovali za svobodu, uchylovali k svinstvům. Neměřme tuto dobu počtem mrtvých – dnes je jich třeba v Iráku mnohem víc. Měřme ji tím, že za studené války i ti na lepší straně barikády chtě nechtě podporovali padouchy. A buďme rádi, že dnes se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
