Maschadov byl osobnost

Velmi si vážím osobních kvalit Jaromíra Štětiny a jeho odvážné novinářské práce v devadesátých letech v Čečensku. To, co on a Petra Procházková v druhé polovině devadesátých let dokázali – s minimem prostředků odvést prvotřídní reportérskou práci v terénu –, zůstává myslím v českém prostředí stále nedoceněno. O to víc mne ale mrzí, že s odstupem let a díky tomu, že je Jaromír Štětina dění na severním Kavkaze vzdálený, kvalita jeho článků o Čečensku klesá. Důkazem je i portrét Aslana Maschadova uveřejněný v předposledním čísle Respektu. Článek je zajímavý, protože odráží spoustu osobních vzpomínek na bývalého čečenského prezidenta. Vyzdvihuje také spoustu nesporných Maschadovových kladů. Jako vyvážené zhodnocení kariéry bývalého čečenského prezidenta ale selhává – chybí v něm několik důležitých skutečností, které by tragičnost této postavy vykreslily v plné síle.

Černobílé vidění

Spíše jako zajímavý detail mi přijde konstatování v úvodu článku, že díky své kariéře sovětského důstojníka měl Maschadov schopnost pragmatismu, umírněnosti a sebereflexe. Pro dosavadní černobílou diskusi o problémech Čečenska je takové uvažování příznačné: Maschadovova služba v sovětské armádě spojená s pobytem v Maďarsku a Litvě je u něj i přes lítost nad potlačováním litevské revoluce v roce 1991 vlastně přednost. U jeho protivníků, zejména ruského prezidenta Vladimira Putina,…