Jules Verne by se divil

Sté výročí úmrtí bývá u spisovatelů příležitostí křísit je z polovičního zapomnění, v němž poklidně dlí kdesi v učebnicích. U Julese Vernea, jehož světová literatura přijala sice pozdě, ale přece mezi své hýčkané velikány, nic podobného není potřeba. I sto let po smrti a 178 let po narození je stále vydáván, čten a milován.

Romantik k pohledání

Zajímavé ale je, že si Vernea dnes vážíme vlastně výhradně pro onu dobrodružnou, a tedy konzumní stránku jeho díla – pro neobyčejný klukovský šmak jeho podivuhodných cest, kde se mísí poetika objevitelských dob s přísnou strukturou popularizačně vědeckých článků. Málo si už připomínáme nebo hodnotíme jeho světonázor: nadšenecký vztah k vědě a technice a jednoznačně pozitivní hodnocení jejich přínosu pro lidstvo. Soudobá společnost od tohoto postoje poodešla, a leckdy i dost daleko, takže jí vlastně ani nezbývá než pochutnávat si na Verneovi jako na autorovi klukovsky dobrodružném. Na jeho technooptimismus shlíží s laskavou skepsí, protože ona sama, jakkoli je technologiemi prolezlá skrz naskrz, je vlastně poněkud technofobní. Dospěla k názoru, že před každým dalším krokem je nyní potřeba opatrně zkoumat, kam šlápneme, než nám na hlavu spadne další yperit či jaderná zbraň. Tak se nevyhnutelně stalo, že z klasika vnímáme spíše děj, styl a poetiku, ale jeho myšlenkový postoj je nám poněkud vzdálen.

Přitom Jules Verne rozhodně…