Válka o hobita

Akademické prostředí skýtá útočiště i osobnostem, jež by v normálním světě přežívaly s obtížemi.

A kdoví, zda různé úchylky svých obyvatel samo aktivně nevytváří.

Lid vyznává bludnou představu vědců jako lidí vysoce inteligentních, snad lehce nepraktických ve stylu profesora Matulky z Cesty do hlubin študákovy duše, tu a tam frankensteinovsky ďábelských (to jsou ti, co klonují Hitlera). Lidé se skutečnou vědou do kontaktu přišlí vědí, že běžný vědec není v průměru o nic chytřejší než běžný úředník a že místo roztomilých popletů potkáte na chodbách univerzit zvláštní kombinaci amúzických rutinérů, dravých mladíků amerikánského střihu a lidí, u nichž není jasno, zda dokážou pochopit novinový článek.

Akademické prostředí navíc nesporně skýtá útočiště i osobnostem, jež by v normálním světě přežívaly s obtížemi, a kdoví, zda různé úchylky svých obyvatel samo aktivně negeneruje. Jedinci bytostně přesvědčení, že objekt jejich práce je výhradně jejich a nikdo se ho nesmí ani dotknout, jsou tu celkem běžně k potkání a najdou se i tací, kdo věří, že jim jejich nápady nepřátelé kradou, nebo se k tomu aspoň chystají.

Homo floresiensis

Naivně upřímná víra většiny přírodovědců, že svou činností odhalují objektivní pravdu, vede nutně k sektářství. Na objektivní pravdu nelze mít dva odlišné názory, takže zastánci odlišného názoru objektivní pravdu neznají, či v horším případě falšují. Na rozdíl od různých frakcí…