Pieta za dva zemřelé

Smrt neznámých lidí na silnici je banální událostí, chtělo by se říct při pohledu na každodenní statistiky v novinách. Jen ale do chvíle, kdy zemřou před našimi okny nebo jinde v místě, kde denně procházíme. Právě to se minulý týden stalo i nám v Respektu. Kousek od naší redakce, na pražském Karlově náměstí vykolejil zadní vůz rychle jedoucí tramvaje a smetl ze života muže a ženu, kteří jen tak čekali na zastávce.

Na jejich místě mohl nebo jednou třeba může stát kdokoli z nás, napadne hned každého, kdo tudy den co den prochází. Tohle ale není to nejdůležitější poučení z jedné „banální“ nehody. Silnější je zážitek z toho, co se dělo po havárii. A co? Prostě nic. Policie změřila brzdné dráhy, sanitka naložila těžce raněné, černí havrani mrtvé. Pak přijeli montéři dopravních podniků, namontovali nový označník zastávky, doprava se zase hnula a život města jde dál. Posel smrti se přehnal a lidé znova čekají na tramvaj. Vlastně pochopitelná věc, protože velkoměsto musí fungovat. Ti dva mrtví se z jeho shonu přesunuli do poklidné policejní kolonky. Takže přece jen banalita?

Asi záleží na úhlu pohledu. Něco podobného mohou cítit lidé po každé nenadálé hrůze včetně nejhorších genocid (tam nejsilněji). Do klidného života vpadne nečekaně smrt a zkáza. A když se pak vše přežene, prach se usadí, najednou všechno vypadá úplně stejně jako dřív. Jen s tou „drobnou“ změnou, že „něco“ nenávratně zmizelo. Zůstává jen otázka, co se vlastně…