Otevřete, tady exekutor!

Co má společného sochař David Černý a nezaměstnaná romská matka Eva Sagasserová? Roman Krištof z Mezinárodní organizace pro migraci a Pavel Jakubík z Vrbic? Měli drobný dluh, jehož placení se nevyhýbali. Nechtěli krást. Právě to z nich udělalo snadnou kořist exekutorů. Nikoli tuneláři a podvodníci, ale především lidé nedbalí či v nouzi se tady totiž stávají terčem exekuce. Její soukromí vykonavatelé za tři a půl roku své existence zásadně změnili veřejný život: navštívili už každého dvacátého z nás. A ty, které to potkalo, rozhodně neměli radost.

Obraz první. Výtvarník David Černý sedá na motorku. Právě mu přišel úřední dopis nadepsaný: Usnesení o exekuci. Jede tedy zjistit, kolik má platit, za co a komu. Exekuční úřad sídlí v honosné bílé vilce na pražské Bílé Hoře. Ujímá se ho statný mladík a vede jej do malé místnosti v suterénu. Tady se David Černý dozví, že před pár lety zůstal dlužen pět stokorun za plyn v ateliéru. Byl tehdy zrovna v Americe a místnost v podkroví půjčil známému. „Je pravda, že jsem nechodil k soudu,“ říká. „Nepřipadalo mi to důležité, šlo o málo peněz. Navíc ten dům přestavěli a ateliér se stal součástí nového podkrovního bytu.“

Teď je umělec srozuměn s tím, že dluh prostě na místě uhradí a bude pokoj. Čeká ho ale překvapení. Vinou nákladů soudu a především exekuce se ze stokorun dluh zvýšil na 33 tisíc. „Tak jak to uděláme?“ ptá se dlužníka další svalovec, který se mezitím postavil do dveří mrňavé místnosti a vyzývavě poklepává pěstí do veřejí. Výtvarník navrhuje, že zaplatí bankovním převodem. „Dobrá, to je možnost,“ říká vykonavatel. „Ale necháte nám tady zatím ten mobil, ze kterého jste před chvílí volal, a tu motorku, na které jste přijel.“ Telefon a klíčky zůstávají tedy na stole a všichni tři muži jedou autem do nejbližší banky. Tam David Černý vyplňuje exekutorům šek a pak na motorce odjíždí – stěžovat si své advokátce. „Nelíbila se mi ani vysoká částka, ani způsoby vykonavatelů,“ vzpomíná na svůj zážitek teď po půl roce. „Ale ona mi řekla, že jakmile to je v rukou exekutorů, nejede přes to vlak. To je prý konečná bez možnosti odvolání. Tak jsem to nechal být.“

Zákon o soudních exekutorech – navržený unionistickými poslanci Pavlem Němcem, Pavlem Svobodou a lidovcem Janem Grůzou – platí od září roku 2001. Prošel vítán pravicovými stejně jako levicovými politiky, ale bez valného zájmu veřejnosti. Pár zmínek o něm se objevilo v Hospodářských novinách, jinak se k němu vyjadřovali jen jeho předkladatelé a tehdejší ministr spravedlnosti, dnes ombudsman Otakar Motejl. Co se od zákona čekalo? Především to, že soukromí exekutoři budou dluhy vymáhat s větším nasazením než dosavadní úředníci ze soudů. A že tak zmizí trapná situace, kdy společenské normy a praxe chrání víc neplatícího dlužníka než jeho věřitele. Nový zákon zainteresoval exekutory finančně na úspěšném vymáhání pohledávek – a stanovil, že jejich plat, náhradu výdajů i ztrátu času bude místo státu platit dlužník.

Kromě této přímé motivace penězi dal zákon exekutorům také některé nové možnosti. Stali se, stejně jako třeba policisté, chráněnými veřejnými činiteli. Mohou na každý účet a do každé evidence. Na rozdíl od předchozí praxe se převod majetku dlužníka stal datem vyhlášení exekuce neplatný. Exekutor si může vzít zámečníka a vstoupit do bytu i kamkoli jinam, pokud má podezření, že tam je dlužníkův majetek. Zároveň je možné dát jakýkoli jeho majetek do dražby. Exekutoři zasahují bez předchozího varování – o exekuci se člověk dozví až ve chvíli, kdy je vyhlášena. Nemá tedy ani tušení o tom, že se chystá. Přijetím tohoto zákona jsme se přidali k jedenadvaceti zemím – např. k Polsku, Slovensku, Maďarsku, Francii či Belgii – které vymáhání dluhů svěřují soukromníkům. „Zákon má zabránit tomu, aby ti všeho schopní ,neplatiči a tuneláři‘ zneužívali nejednoznačné právní úpravy,“ sliboval za předkladatele zákona Pavel Svoboda. „Soukromníci budou aplikovat dynamičtější postupy a účinnější prostředky,“ doplnil je Otakar Motejl.

Ze slov politiků si ale málokdo dovodil, že ruka zákona může dopadnout také na něj. Jde přece o „všehoschopné neplatiče a tuneláře“. Tedy jaksi mimoděk se předpokládá, že mířit se bude na zloděje a podvodníky. Těch mezi námi zas tolik není. Přesto se počet exekucí zvýšil ze 4 tisíc v roce 2001 na 155 tisíc v loňském roce. Vzniklo 119 exekučních úřadů. Celkem se s exekutory za tři a půl roku existence zákona setkalo 349 881 lidí – tedy asi každý dvacátý dospělý člověk.

Neví, že jde o dům

Ze dvora exekutorského úřadu Josefa Cingroše vyjíždí bílá dodávka. Vydáváme se spolu s ní brněnskými ulicemi. Jsme zvědavi, kde se asi octneme. Kdo bude ten dlužník? Jaké tvůrčí postupy vykonavatel užije, aby peníze vrátil věřiteli? A kdo je vlastně ten věřitel? Dodávka zastavuje nedaleko brněnského centra před ošumělým patrovým domem. „Dobrý den, hledám paní Holubovou Květoslavu,“ volá vykonavatel Petr Chudoba, když se konečně otevře jedno z oken. Za chvíli se dole u domovních dveří schází celá romská rodina a zve nás přátelsky dál. „Máte úkol?“ volá od sporáku snacha paní Holubové na právě přicházející dcerku. „Jsem z exekutorského úřadu magistra Cingroše. Je na vás vedena exekuce vůči Jihomoravské plynárenské,“ začíná Petr Chudoba a nechápavé pohledy přítomných ho vedou k jasnější řeči: „To znamená, máte asi nějaký dluh za neplacení plynu.“ „No a co?“ pořád ještě nechápe paní Holubová. „Domluvíme se, jakým způsobem jste tu částku – 43 tisíc korun – schopna zaplatit,“ říká vykonavatel. „Všichni jste na podpoře, vidím, že žádné věci k zabavení tu také nemáte – tak přijďte zítra k nám do kanceláře a domluvíme splátkový kalendář,“ loučí se s rodinou.

Vypadá to správně a spravedlivě. Chudá rodina házela placení za plyn léta za hlavu, tak teď bude hezky splácet z podpory, jak je v jejích silách. Ale na ulici je najednou všechno jinak. „Po třech stovkách by to spláceli dvacet let,“ neguje Petr Chudoba překvapivě nedávno učiněnou nabídku splátkového kalendáře. „Takže prodáme ve dražbě jejich dům. Oni to sice zatím neví, ale na katastru nemovitostí už je exekuční blokace. Otázka je jen to, jestli dům v romské lokalitě někdo koupí a za kolik.“ Rodině paní Holubové tak hrozí, že skončí definitivně na ulici. O několik tisíc její dluh zvýší náklady soudu, další tisíce zaplatí exekutorovi. Petr Chudoba odhaduje, že jejich práce vyjde tak na třicet tisíc korun. Odhad domu nebude nijak vysoký, v prvním kole se bude prodávat za dvě třetiny a ve druhém dokonce jen za polovinu odhadní ceny. Sečteno a podtrženo, zbytek z prodeje po zaplacení dluhu a exekuce jistě na koupi nového domku ani bytu stačit nebude. „Ptáte se, jestli je správná taková tvrdost?“ diví se exekutor Josef Cingroš. „Já to cítím právě opačně – od té rodiny je nemorální, že mají dům a přitom dluží za plyn.“

Třikrát a Horal

„Předtím, než někam vyjedeme, si zjistíme, co je to za člověka. Snažíme se najít místo, kde je nejzranitelnější,“ popsal svou strategii MF Dnes vykonavatel Daniel Urbánek. Kolega Marián Vodička z pardubického exekutorského úřadu Arnošta Hofmana ho doplnil: „Přesně tak, vycítit slabé místo. Třeba jsme měli dlužníka, o kterém jsme zjistili, že má pěkné auto a že si na něj potrpí. Každý den ho leští, chodí kolem něj po špičkách a schovává ho před námi. Jednou jsme jeli kolem a zjistili, že to auto mu stojí před domem. Nechali jsme ho odtáhnout. Během pěti dnů tady byl a přivezl všechny peníze, které dlužil.“ Další pokus poznat blíž práci exekutorů, věřitele a dlužníky tedy směřujeme do Pardubic, když tu mají takové sdílné vykonavatele. „Zítra pojedeme do Trutnova. Máme zakázku od města, budeme vystěhovávat nájemníky z jejich bytů,“ popisuje Marián Vodička do telefonu program na příští dny.

Koho město Trutnov stěhuje a proč si na tu práci najímá drahé exekutory, místo aby využilo svých nebo soudních úředníků? „Je to brutální nástroj, ale jak jinak se má město dostat ke svému majetku?“ odpovídá otázkou šéf městského bytového podniku Jan Karpíšek. „Soudní vykonavatel byl zahlcen prací, trvalo dlouho, než vystěhování proběhlo. Exekuce pohnuly tady tu oblast správným směrem.“ Trutnov se ke svému majetku dostává opravdu rychle a drsně. Za dobu existence soudních exekutorů už jim svěřil třetinu – 421 – ze svých dvanácti stovek nájemníků. „Třikrát nezaplatí, nemusí to být ani v kuse, a už může dostat výpověď. V řadě případů to tak běhá,“ popisuje Jan Karpíšek. Splátkový kalendář a dokonce ani splacení celého dluhu těm, co už jednou mají vroubek, většinou nepomůže. „Rada města chce byt obsadit někým, kdo za něj bude platit řádně,“ říká šéf bytového podniku Karpíšek. Ale především – volné byty se nabízí obálkovou metodou za tržní nájem – minimální cena je dvoj- až trojnásobek ceny regulované (v Trutnově 17 Kč za metr čtvereční).

Soud rozhodne, zda má člověk nárok na vystěhování s náhradou nebo bez ní. Jako náhradní bydlení využívá město tři soukromé ubytovny. „Lidé tam platí mnohonásobně – zhruba pětkrát víc než za nájem v bytě třetí čtvrté kategorie,“ říká Jan Karpíšek. „Pro ubytovnu jsou to sice jisté peníze, ale také podivní občané.“ V motelu Horal – sem směřuje většina vystěhovaných, dvě další ubytovny jsou totiž mimo město – si však na většinou romské rodiny nestěžují. Naopak. „To není pravda, že to jsou nenapravitelní neplatiči a dohoda s nimi není možná,“ říká recepční Miloslava Pechalová. „U nás všichni platí, problémy s tím skoro nejsou.“ Stačí ve vztahu k nim dodržet tři věci – slušné chování, jasná pravidla a vstřícnost k momentální nouzi.

„Město s námi jedná sprostě, jako s cikány,“ vysvětluje drobný muž na chodbě, proč tady platí, a městu neplatil. „Vidíte tu někde plíseň?“ ukazuje do svého pokoje. „Ve státním bytě jsem ji měl metr vysoko. Přišel se na to podívat celý byťák, a nic. Tak za co bych jim platil!“ Zároveň tu všichni ví, že dluhy se nebudou tolerovat léta – ve smlouvě je jasně napsáno, že měsíc bez placení stačí na vyhazov. „A vidíte, platí všichni,“ vytahuje paní Pechalová pečlivě vedený sešit. „Jsme přístupni tomu, že nemusí platit, když zrovna nemají. Přinesou zálohu a doplatí, až mít budou.“ Proč tohle – přísný a zároveň lidský přístup – nedokázalo město, vždyť má celý sociální odbor? Radní Tomáš Hendrych (Volba pro město) takovou debatu odmítá: „Jaká chyba naší sociální politiky? Nevidíte jejich chybu – nebyli schopni platit. Teď bydlí, platí, nějak se s tím dokázali poprat. Žádný mimořádný problém to není.“

Sladká odměna

Je tu ale ještě jedna otázka. Má advokát bytového podniku a exekutorský úřad vydělávat právě na sociálně slabých lidech, kteří žijí tak tak z dávek? „Strhli mi už 4800 korun a teď jsem se dozvěděla, že mám platit dalších 19 600,“ říká Eva Sagasserová a na stole společné kuchyně motelu Horal rozkládá papíry. Vdova se dvěma dětmi tu skončila kvůli 15tisícovému dluhu na nájmu – přesto, že si s městem dohodla splátkový kalendář a měsíčně podle něj na umoření dluhu poctivě dávala tisícikorunu.

Za co tedy paní Sagasserová platí tolik dalších peněz? Zmíněných 4800 je honorář pro advokáta, najatého bytovým podnikem. Téměř dvacet tisíc si účtuje exekutor za pár dopisů, několik telefonů a jednu návštěvu v bytě. Není v tom žádný stěhovák ani skladování nábytku, paní Sagasserová se při pohrůžce, že pokud neodejde dobrovolně, bude ji to bude stát ještě mnohem víc, raději vystěhovala sama. Co si tedy exekutor účtuje? Za prvé svou odměnu. Je dána tarifem, v případě malých částek 3000 korun. Exekutor si ji při jedné návštěvě naúčtoval hned třikrát – za dobrovolné vyklizení bytu, za vymáhání dluhu a za odhad ceny věcí, které se v bytě nacházejí. Za druhé „ztrátu svého času“ – může si účtovat 200 korun na hodinu, počet hodin však záleží jen na něm, těžko to někdy někdo zkontroluje. Dlužník platí také cestu, jedno jestli služebním autem, nebo třeba autem z půjčovny. Za tři roky spolupráce s trutnovským bytovým podnikem vydělal pardubický exekutor Arnošt Hofman na lidech, jako je paní Sagasserová, zhruba sedm milionů korun.

„Nadhodnocování práce exekutorů je věc, na kterou si lidé často stěžují,“ říká mluvčí ministra spravedlnosti, který na exekutory dohlíží, Petr Dimun. „Sám prezident exekutorské komory Juraj Podkonický tohle zmiňoval jako problém – někteří exekutoři se podle něj chovají jako na divokém západě.“ Hned ale dodává, že částku kolem patnácti tisíc považuje za úplně normální. „Činnost soudního exekutora je činností soukromého člověka – je to výdělečná činnost – a sazebník není levný,“ říká. „Pokud dlužník riskuje, že se dostane až k exekutorovi, riskuje také, že z dluhu pět tisíc bude mít třeba čtyřnásobnou částku.“

Počkej, my ti ukážeme

Trutnovský příklad není vybrán náhodně: právě města a obce se vedle plynáren, zdravotních pojišťoven, leasingových společností a bankovních domů staly nejčastějšími věřiteli, kteří se na exekutory obrací. Kromě vymáhání dluhů na nájmu a stěhování z bytů se hitem měst a obcí staly poplatky za odpad. Lidé totiž často vzdorovali proti tomu, že nově mají platit ne za skutečný objem odpadu, ale za každého trvale hlášeného v bytě. Politici, místo aby lidem změnu vysvětlovali a zkusili je přesvědčit, sáhli rovnou po biči. Nechceš mlčet a spořádaně platit? Tak uvidíš, jak s tebou exekutor zatočí.

Lidé se opravdu nestačili divit, když zjistili, že exekutorem vymáhaný dluh je padesáti i stonásobně vyšší než ten původní – z 250 korun dvanáct tisíc, ze 125 korun dokonce skoro 13 tisíc. Pár se jich proto obrátilo se stížností na ombuds-mana a ten jim dal za pravdu. „Obec je povinna – jako správce daní a poplatků – volit jen takové prostředky, které sice umožňují vybrání dlužné částky, ale přitom dlužníky co nejméně zatěžují,“ napsal ve své zprávě. Obce mají podle něj peníze vymáhat samy, a ne si hned najímat advokáta a exekutora. Nejvíc ale ombudsmana rozzlobilo právě zdůvodnění drahého postupu, které uvedlo hned několik obcí: Trest pro neplatiče a výstraha pro ostatní. „Jsem nucen konstatovat,“ píše ombudsman, „že takové nepřímé exemplární trestání nemohu považovat za postup, který je v souladu s principem dobré správy.“

Za odpad dlužil také Roman Krištof z Mezinárodní organizace pro migraci. V jeho případě šlo o nedbalost, nikoli o nechuť platit. Trvalé bydliště má totiž v Brně, tam má platit za odpad, ale většinu času tráví v Praze. „Poštu si v Brně moc nepřebírám, jsem tam málo,“ říká. O exekuci se tak dozvěděl, až když mu zmizely peníze z účtu. „Mám účtů několik,“ říká Roman Krištof. „Nechápu, proč mi to strhli zrovna z toho, kde mám stavební spoření.“ Kromě výdajů spojených s exekucí tak totiž přišel o dalších zhruba jedenáct tisíc korun. Exekuce je totiž důvodem ke ztrátě státní podpory ke stavebnímu spoření – a to za celá léta jeho trvání. „Když exekutor dostane odpověď na svoji žádost o součinnost od banky, a když tam ty peníze jsou, tak okamžitě vydá exekuční příkaz, aby je zadržel. Neuvažuje přitom, co to je za účet,“ říká pražský exekutor Otakar Kořínek. „Podle vás by si snad měl říct – přece nebudu člověku kvůli pěti stovkám rušit státní podporu a budu hledat dál? Ale co když už nikde nic nenajdu a pán si mezitím vezme stavební úvěr? V konečném důsledku by to mohlo dopadnout na věřitele.“

Tak jsem tady, paní

Zážitek onoho odpoledne před půl rokem straší Ivanu Hrušovskou ze Strakonic ještě dnes. Cítila se chvíli jako Josef K. z Kafkova Procesu. Říkala rozumné věci, ale řízení běželo dál. „Volali mi do práce, že už jsou u mě v bytě a jdou dělat exekuci na Pavla Hrušovského,“ vzpomíná žena. Marně ukazovala doklad o rozvodu, potvrzení o vypořádání společného majetku, marně opakovala, že bývalý manžel u ní už léta nebydlí. Našla i doklady, že elektronika, kterou chtějí odnést, patří jejímu současnému příteli. Vykonavatelé zabavovali zařízení jejího panelákového bytu dál a jen odsekli, že „nějaké papíry je nezajímají“.

Její přítel Roman Bulín volal policii, a když odmítla přijet, běžel pro strážce zákona osobně. „Exekutor si je vzal stranou, něco jim pošeptal a oni zase se slovy: ,Když máte dluhy, tak to my vám nepomůžeme,‘ odešli,“ vzpomíná pan Bulín. Na odchodu mu ještě poradili, ať zkusí zajet za soudcem, který exekuci nařídil. Jel tedy za soudcem a dopadl podobně. „Prý exekutorům nemůže radit, kde mají dělat exekuci,“ řekl mi. Na rozloučenou soudce panu Bulínovi aspoň poradil – pokud jste schopni dokázat, že věci nepatří dlužníkovi, podejte si tzv. vylučovací žalobu. Soud vám je pak zase vrátí. „Už jsem se domů nevracel, šel jsem raději do hospody,“ říká Roman Bulín.

Věci v hodnotě necelých sto tisíc korun skončily ve skladu věřitele, firmy Bogner Ocel ze Žebráku. Právě jí dlužil Pavel Hrušovský 120 tisíc korun. Zpět je paní Hrušovská dostala až za čtyři měsíce. Měla totiž štěstí a u soudu se jí podařilo prokázat, že věci opravdu nejsou bývalého manžela. Jenže kdo si nechává doklady o nákupu léta? Její štěstí bylo, že většina elektroniky byla koupena poměrně nedávno a navíc na splátky – psané na jejího přítele. Odvézt si je ale musela na vlastní náklady.

„Nejsem člověk, který si zakládá na věcech, oželela bych je,“ říká vyučená prodavačka. „Ale hrozně mi vadí, že k vám někdo může takhle vtrhnout, chovat se ve vašem bytě jako doma.“ Proto dala – kvůli neoprávněné exekuci – na už citovaného exekutora Otakara Kořínka trestní oznámení. Policie ho odložila. S občanskou žalobou se dostala až k Ústavnímu soudu, ani ten jí za pravdu nedal. Napsala stížnost exekutorské komoře – byla zamítnuta. Zastal se jí až ministr spravedlnosti Pavel Němec, kterému si také stěžovala. Exekutor vysvětlil, proč šel do bytu bývalé ženy dlužníka tím, že podle výpisu z obchodního rejstříku (jako jednatel strakonických hokejistů) má trvalé bydliště na této adrese. Využil tedy starých dat. „Po přečtení spisu jsme učinili závěr, že exekutor musel vědět, že povinný má trvalé bydliště jinde,“ píše ředitelka odboru dohledu a stížností. Proto věc předala znovu kárné komisi exekutorské komory.

„Komora už jednou řekla, že jsem chybu neudělal,“ říká Otakar Kořínek. „S názorem ministra nesouhlasím. Zápis v rejstříku je důvod k tomu, aby na adrese byla provedena exekuce. Pokud se tomu chtěla paní Hrušovská vyhnout, měla včas upozornit na nesoulad mezi údaji v obchodním rejstříku a skutečností.“ Pražský advokát Václav Sládek, který zastupuje věřitele, dlužníky i exekutory má pro zdánlivě absurdní atak bytu bývalé manželky dlužníka vysvětlení. „Mohl to být psychologický nátlak na dlužníka. Dlužníci mají vztahy jako každý jiný a tlak na lidi z jejich okolí může přinést ovoce. Exekutor zatlačí na bývalou manželku – a čeká, že ona zatlačí něčím – a exekutor neví čím – na dlužníka. Třeba pak sežene nějaké peníze a zaplatí,“ říká. „Je to postup, který se mě nezdá úplně košer, ale v praxi je často účinný. Nezapomeňte, že cílem exekutora, na kterém je existenčně závislý, je především dobýt peníze.“

Koho chytí, koho ne

Podnikatel Pavel Hrušovský si na to, že jeho dluhy se pohybují kolem milionu korun, nežije špatně. Bydlí v domě, ale ten je psaný na jeho přítelkyni. Stejně tak auto. Nic z toho se proto zabavit nedá. Exekutoři zkusili zabavit aspoň věci v domě přítelkyně, kde bydlí. Dopadlo to ale stejně jako s věcmi paní Hrušovské. Přítelkyně před soudem uspěla s vylučovací žalobou a doložila, že věci, které společně užívají, nejsou jeho, ale její. Otakar Kořínek uznává, že na lidi, kteří si to umí zařídit, je exekutor krátký. „Kdo má zájem na postihu takového dlužníka, měl by dát trestní oznámení. Třeba pro poškozování věřitele nebo pro porušování povinností při správě cizího majetku,“ říká. „Ale tam už musí jít o vyšší princip, peníze z toho nekoukají.“

Průzkum nového fenoménu – soukromých exekutorů – tak vyvolává rozpaky. Úspěšně vymáhají drobné dluhy v řádu tisícikorun nebo desítek tisíc. Úspěšnost vymáhání dluhů do sta tisíc je zhruba 60%, úspěšnost u dluhů nad sto tisíc korun je poloviční. A to od lidí, kteří se placení nevyhýbají – jen byli nepořádní, jsou v nouzi nebo přecenili své možnosti. Pokud jde o podnikatele – daří se vymoci faktury za drobný odběr zboží nebo služeb. Zároveň ale exekutoři dostávají právě tyhle poctivé dlužníky do těžkých životních situací. Nebo je aspoň donutí zaplatit za drahou službu.

Kde jsou ale ty slibované exekuce „všeho schopných neplatičů a tunelářů“? Exekutoři se shodují, že k nim sice občas dochází, ale jsou jen jakousi třešinkou na dortu. Obrana proti exekuci je totiž celkem snadná – stačí včas převést majetek, zrušit účty, prostě si dát pozor, aby nebylo co vzít. „Pravomocí exekutora rozhodně není tyhle majetkové převody podchytit nebo zvrátit,“ říká exekutor Otakar Kořínek. „Zákon je postaven tak, jak je. Pravomocí soudního exekutora je zajistit majetek, který tu je v současné době a patří dlužníkovi. Dnes a denně se setkáváme s tím, že rok před nařízením exekuce byla převedena nemovitost. Ale v takovém případě už je třeba zapojit advokáty věřitele, aby převod odporovali. To se ne vždy povede. Navíc někdy jsou věřitelé tak otrávení, že jen mávnou rukou a bránit se ani nechtějí. A u těch opravdu velkých kauz už na to nestačí ani advokáti, to je záležitost pro orgány činné v trestním řízení.“

Zároveň se ale exekutorům do náročných případů příliš nechce. Vyžadují hodně času, pátrání, obratnosti – a výsledek, a tedy také peníze za práci – jsou nejisté. Sto devatenáct zdejších exekutorských úřadů (pro srovnání – na Slovensku jich je dvakrát víc) zatím bohatě saturují jednoduché, jisté, i když drobné dluhy. Částka za jejich vymožení sice není nijak závratná – tarifní odměna exekutora závisí na vymožené částce, může být tři tisíce jako v případě paní Sagasserové, ale také několik milionů, v případě dluhu v řádech stovek milionů korun – zato jsou to jisté a snadno vydělané peníze.

Někdejší předkladatel zákona o soudních exekutorech, dnes ministr spravedlnosti Pavel Němec žádné přitvrzení vůči nepoctivým dlužníkům nechystá. Chce ale aspoň ulehčit těm poctivým. Jeho úřad chystá po vzoru Spojených států či Německa tzv. bankrot fyzických osob. V praxi by to vypadalo tak, že dlužník a všichni jeho věřitelé by se sešli před soudem a dohodli tam pětiletý splátkový kalendář. Dlužník by se musel vzdát všeho přepychu, ale do tak dramatické situace jako dnes by se nedostal. Jeho běžný životní standard by zůstal zachován. Unikl by také dalším výdajům za práci exekutorů. Pokud by se mu ani po pěti letech nepodařilo všechny dluhy umořit a dodržoval by navržený splátkový kalendář, byl by mu po této době zbytek dluhů odpuštěn.

„Malé dluhy jdou lépe od ruky,“ říká ombudsman Otakar Motejl

Zákon o soukromých exekutorech jste vítal. Co jste si od něj sliboval?
Prolomení obtížné vymahatelnosti práva. Soudy byly tehdy přetížené, navíc agenda vymáhání dluhů pro ně byla jen okrajová.

Jaké dlužníky jste měl tehdy na mysli?
Velké i malé. Nejen podvodníky, ale i poctivé dlužníky. Každý tu spoléhal na to, že se na dluh zapomene, že se promlčí. Stala se z toho celonárodní nemoc.

Jste po třech a půl roce spokojen s tím, co zákon přinesl?
Má to své okrajové nedostatky, ale splnil svůj účel.

Zásah exekutora se dlužníkovi hodně prodraží. Proč bych kromě svého dluhu měla platit ještě dvacet tisíc exekutorovi?
Buď budete řádně platit dluh – a pak neriskujete, že vám někdo naúčtuje dalších dvacet tisíc – nebo se musíte smířit s tím, že prvek donucení je doprovázen zvýšeným nákladem. Za hubičku tu práci nikdo dělat nebude.

Vyplatí se nám chtít takovou částku platit i od lidí, kteří nic nemají, jsou na dávkách a dostanou se tím do ještě horší situace?
To se nám pochopitelně nevyplatí. Ale cesta zpátky není. Neumím si představit, že něco jiného budou za exekuci platit ti, co peníze mají, a něco jiného ti, co nemají. Možná teď první generace absolventů exekucí přináší jakousi oběť, ale měl by po ní zůstat i odkaz - vztyčený prst - nenechte to tak daleko dojít.

Exekutoři se ale věnují hlavně mase malých dlužníků, nedbalcům, sociálně slabým, lidem, kteří přecenili své možnosti. Nepoctiví dlužníci jim úspěšně unikají.
S tím se nelze spokojit. Ale je to velké umění - uvrtat takové lidi. To je nejen náš, ale světový problém. Platí sice, že čím vyšší je vymožený dluh, tím větší je odměna exekutora, ale znamená to několik měsíců detektivní činnosti a čekání na chybu dlužníka – třeba na nerozvážně založený účet. Malé dluhy jdou lépe od ruky.

Jste smířen s tím, že velcí a nepoctiví dlužníci problém nemají?
Tak úplně to pravda není. Uvědomují si, že na ně může dojít. A musí si dávat pozor. Není to nic příjemného myslet pokaždé, když si koupím rohlík, na to, že ho musím honem sníst, aby mi ho nikdo nesebral. A mezi vrstevníky mé dcery, slušně situovanými lajdáky, už pozoruji změnu k lepšímu. Někteří frajírci, neříkám, že ti milionoví, ale takoví, co neplatí leasing, měli najednou oči jako tenisáky a ostudu po celém baráku, když se u nich doma objevil exekutor. Sáhli do peněženky a zaplatili. Přesto jim zbylo na dovolenou na Kanárech.

Dva případy z jedné vsi

Nástěnka v průchodu pražského exekutora Otakara Kořínka je plná oznámení, kdy a jaká dražba se bude konat. Zabavené věci působí mnohdy kuriózně. Vedle fotoaparátu, podnikatelského křesla, televize či videa tu najdeme tenisovou raketu za vyvolávací cenu 150 korun, knihu Sv. Jan Nepomucký za 30 korun či půl litru vodky za stejnou cenu. Má to smysl? „Zákon říká – postihnout postižitelné věci. Jsou exekuce, kde bereme opravdu všechno, co se vzít dá,“ říká Otakar Kořínek. „Zajistíme je už proto, abychom dlužníkovi dali na vědomí, že má problém.“ Nejdrastičtěji však působí oznámení o dražbě, která se koná tuto středu – ve Vrbicích budou prodávat dům Pavla Jakubíka za polovinu jeho odhadní ceny kvůli dluhu 12 000 korun. Chce je vrátit matka jeho bývalé přítelkyně, která mu kdysi půjčila na zaplacení elektřiny.

„Pavla znám odmalička, je to takový hodný kluk. Vím, že měl nějaké problémy s prací, ale jak se mohl dostat do takovéhle situace, to nevím,“ říká starostka Vrbic Ivana Brožová. „Lidi ho tady litují, nikdo mu konec pod mostem nepřeje.“ Dveře domu otevírá pohublý, nesmělý muž. „Vůbec nevím, jak z té situace ven,“ říká vyučený elektrikář Pavel Jakubík. Do kuchyně se za ním postupně trousí čtyřletá Lucie a šestnáctiměsíční Pavla. Nakonec se osmělí také manželka. Dluh, kvůli kterému mu hrozí dražba domu, není zdaleka jediný. Začalo to před čtyřmi lety, když se nechal od kamarádů zlákat a na vklad do pyramidové hry si půjčil 80 tisíc korun. Jenže se mu nepodařilo sehnat ani dva další hráče potřebné na to, aby se mu jeho vklad vrátil. Pak ke všemu ztratil práci. Nedokázal platit splátky, začal si půjčovat, kde se dalo, vyrážet klín klínem. Od známých stejně jako od agentů, nabízejících rychlé půjčky s vysokým úrokem. Přátelé ho postupně opouštěli a věřitelé si účtovali nejen úroky, ale také penále a začali se obracet na exekutory. Nedávno sehnal Pavel Jakubík práci údržbáře v nemocnici v nedaleké Roudnici nad Labem. Je spokojen, ale plat 9600 korun stačí stěží na uživení rodiny, pomýšlet na splacení dluhů je marné. Pavel Jakubík už rezignoval a přestal sledovat, kolik má komu vrátit. Zato pročítá další a další inzeráty o „výhodných půjčkách“ a co chvíli se nechá znovu napálit. „Vždycky je nadšený, že tentokrát to konečně vyjde, že mu někdo půjčí a všechny dluhy zaplatí,“ říká manželka. Pavla Jakubíka už může z tohohle kolotoče vysvobodit jen zázrak – anebo ministrem Pavlem Němcem plánovaná domluva s věřiteli a přijatelný splátkový kalendář.

Starostka Ivana Brožová srovnává jeho případ s případem podvodníka, který obec ošidil o osmdesát tisíc korun. A spravedlnost nevidí. Před čtyřmi lety si obec podnikatele z blízké vesnice najala na pokácení a prodej části obecního lesa. Polovinu peněz jí vyplatil, jak měl, druhou strčil do kapsy. Nedávno soud konečně jeho vinu uznal a uložil mu platit. Starostka pomýšlí na to, že zastupitelům navrhne, aby si na vymožení dluhu obec najala exekutora. Moc si od toho ale neslibuje. „Právník mi říkal, že už není co sebrat,“ říká Ivana Brožová. „Veškerý majetek prý mezitím převedl na jiné.“