Mimochodem

Televizní obrazy nemocného Svatého otce vyvolávají smíšené pocity. Někdo je sleduje s úctou a soucitem, někoho popuzují. Ve vatikánských kuloárech se prý spekuluje o jeho odstoupení a v českých hospodách se chlapi podivují, že toho ještě nemá dost, vždyť penzi by mu vyměřili víc než slušnou.

V dlouhé historii papežství se jistě vyskytly chvíle, kdy na tom byla hlava církve ještě hůř, její stav však nikdy nesledovalo tolik lidí na vlastní oči. Kamery se zmocňují nejrůznějších celebrit, ba dokonce už leckde ovlivňují jejich výběr. Diváci se rádi dívají na osoby svěží, popřípadě stářím zmoudřelé, ale pokud možno pohledné, zdravé, s jiskrou v oku a veselou myslí. Pohled na papeže zkrušeného stářím a chorobami zneklidňuje. Něco takového do televize snad ani nepatří.

V dávných letech školní docházky se naše třídní učitelka, starší paní, jež zůstala vinou prvorepublikových tradic svobodná, téměř religiózně upínala k autoritám českých dějin a mezinárodního dělnického hnutí. Portréty zasloužilých starců ji však odpuzovaly. Věřila, že i žáky víc okouzlí velikáni v letech jinošských, a třídu proto vyzdobila obrázky jakýchsi postpubertálních výrostků. Hubeňour Palacký i kučeravý Lenin vypadali jako nudní šprti, zato mladý Marx nám živě připomínal Boba Dylana. Nezávisle na filozofech frankfurtské školy jsme už v osmé třídě vytušili, že starý Marx, který vymyslel komunismus, musel být mnohem hloupější.

Kdo by to byl řekl – ta trochu komická vyznavačka ideálů…