Vydat tři desky za půl roku může jen hudební grafoman nebo génius. U amerického zpěváka Mikea Pattona (1968) jde pravděpodobně o vzácný výskyt obou krajností v jedné osobě, podpořený navíc pracovitostí a touhou dělat muziku plnou odvážných kotrmelců. Někdy to chce foniatrickou otrlost a důkladnou posluchačskou přípravu, ale tak je to přece s „jinou hudbou“ vždycky. „Jestli muzika umírá na klišé, jsou to muzikanti, kdo ji zabíjejí. Svádíme problémy na showbyznys, na korporace, ale tu muziku přece děláme my. My jsme ti, kdo se neštítí nechat se zastrčit do krabičky. Naopak, sami do ní skočíme a ještě si na čelo nalepíme známku. A proč? Jsme nejistí, chceme být slavní a vydělat. Nepřemýšlíme o muzice, chceme slyšet vřelý tón přijetí, ať už to, do prdele, stojí cokoli. Vím, o čem mluvím, byla doba, kdy jsem to dělal taky tak.“
Na vrchol a zpět
Dobou, kterou má Patton na mysli, jsou nepochybně poslední léta jeho pěveckého angažmá ve skupině Faith No More. Ta byla od konce 80. let minulého století novou krví rockové hudby. Jako první přišla s odvážným spojením tvrdých kytar, rapu, vypjatých klenutých melodií a nervní, roztříštěné dynamiky písní, což pro rockovou hudbu znamenalo neslýchanou inovaci. Z klubů studentské Ameriky a Evropy se kapela brzy prodrala na stadiony, v roce 1990 byla nominována na Grammy a několik jejích desek The Real Thing nebo Angel Dust…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu