Meso, neodcházej

Historik, novinář a skrz naskrz vzdělaný člověk Carlos Mesa přebíral před rokem a půl správu „země, které nelze vládnout“, jak se nechal slyšet jeho předchůdce Gonzalo Sánchez de Lozada. Ten z neovladatelné Bolívie musel uprchnout do USA a z hořícího parlamentu ho předloni tajně vyvážela zakamuflovaná sanitka. Srovnáte-li však agenturní fotografie z doby před nástupem Mesy a snímky nynější, neshledáte žádný podstatný rozdíl: rozzlobené indiánské ženy v buřinkách skandující revoluční hesla, téměř nepřetržité blokády silnic za práva propuštěných horníků a pěstitelů koky a bída, kam oko pohlédne. Že by stále totéž? Jeden rozdíl tu však najít lze. Minulý týden dali Bolivijci prezidentovi jasně najevo, že chtějí, aby dotáhl do konce svůj mandát. A to je v zemi, kde vlády padají jako hrušky téměř každou sezónu, nevídaná věc.

Demise, nebo nic

Mesova demise byla poslední vynesenou kartou, trumfem ve hře, kterou prezident hraje jako osamělý hráč rok a pět měsíců. Jako by prostě říkal: Dál už nemůžu, nechte mě jít. Problémy jedné z nejchudších a nejnestabilnějších zemí v Latinské Americe, jež zároveň disponuje velkým nerostným bohatstvím, jsou prekérní, nicméně nejsou neřešitelné. Bohužel Bolivijci si navykli na nátlakovou rutinu, blokování silnic a neustálé pouliční protesty, podněcované zejména šéfem radikálního Socialistického hnutí MAS, indiánským poslancem a zároveň…