Kéž by prozřeli

Slavné MDŽ není v Česku až tak úplně mrtvé, jak by se zdálo. Když nic jiného, oživilo letos v médiích debatu na téma postavení žen a rovnosti šancí. Mluví a píší spíš muži, ženy se drží zpět. Není se čemu divit. Žena dožadující se rovného postavení se tak trochu dostává do pozice romského zákazníka, který v restauraci žádá, aby mu neříkali „jen pro bílé“, ale prostě ho obsloužili jako ostatní občany: je to pro ni nejen trapné a pošetilé, ale také ponižující a marné. Ti, co jsou proti takovým praktikám, kroutí s porozuměním hlavou, vyhazovači ale jen vymýšlejí, jak svoji diskriminaci příště zabalit do méně nápadných slov. Naštěstí žen, které se nebojí tohle všechno veřejně podstupovat, přibývá. Snad se díky tomu u nás debata o rovných šancích konečně pohne z místa.

Diskutuj, ale od plotny

Je pozoruhodné, jak zaníceně o rovnosti šancí diskutují muži. Rádi ženám připomínají jejich poslání rodit děti a povinnost starat se o ně. Obvykle při tom vytvářejí falešné dilema ženy rozhodující se mezi dvěma protichůdnými póly: výchovou dětí a péčí o domácnost na jedné straně a kariérou v mužském pojetí na straně druhé. Kariérou, kde není čas na nic jiného.

Nad všechny diskutéry v poslední době vynikl klinický psycholog Petr Moos v Lidových novinách. V článku „Kéž by se ženy nestaly kvótami“ líčí obraz žen v ostře polarizovaném pohledu: buď jsou matkami na plný úvazek a cítí se díky masáži médií nedostatečně emancipované, nebo…