Modlím se a čistím svou pušku

Vložíte-li do přehrávače desku Real Gone, kterou na podzim vydal americký hudebník Tom Waits, máte zpočátku pocit, že posloucháte pirátskou nahrávku nebo nějaké demo ze zkušebny. Zaplaví vás změť hlasů, reproduktory divně zkreslují a chroptí. Když ale člověk přizpůsobí uši jisté syrovosti, nemůže se od nahrávky odtrhnout. Užasle přebírá podivuhodné písně, váží je jako nějaké drahokamy, objevuje výstižné metafory, tajemné příběhy a výbornou nadčasovou hudbu. Jak to ten Waits dělá? Vždyť je mu pětapadesát, tohle album je jeho osmnácté a měl by už nárok na určitou zastaralost. Ve svém vandráckém obleku a hučce však vypadá stále neobyčejně svěží.

Piják bez lahve

Tom Waits vyrůstal v učitelské rodině v jižní Kalifornii. Hudebně a vypravěčsky se formoval zejména na Dylanovi (jeho texty měl posvátně rozvěšené v pokoji), bluesmanech a různých jazzových zpěvácích a zpěvačkách. Začínal ve školních kapelách a v Los Angeles, kde posléze pracoval jako dveřník v jednom divadle, vylézal o pauzách na jeviště, aby se ukázal a pobavil publikum. Tam si jej všimli lidé z hudebního průmyslu a nabídli mu smlouvu. Jeho folkovo-bluesovo-jazzové začátky jsou zachyceny na deskách z první poloviny 70. let. Waits začal vést nezřízený život, propadl alkoholu a do oblíbené role pijáka se na pódiu ani nemusel stylizovat. Myslel si, že když chce zpívat písně o outsiderech a ztracených existencích, musí se sám jednou stát. Od lahve mu pomohla až jeho budoucí žena, spisovatelka Kathleen Brennanová, kterou poznal počátkem 80. let. Klasicky vzdělaná žena s velkým rozhledem se od té doby stala jeho inspirací a pomocnicí (na novém albu je spolupodepsaná u všech písní). Barový povaleč se usadil, zplodil tři děti a pustil se do zvukových experimentů, které předurčily charakter jeho další tvorby. Šaramantní image pijáka s chraplavým hlasem si přitom ponechal.

Zvuk nové Waitsovy desky (stejně jako několika starších) je zčásti inspirován terénními nahrávkami muzikologa Alana Lomaxe, který ve 30. a 40. letech minulého století objížděl Ameriku a zaznamenával všelijaké kovbojské písně, lidová blues, ruchy na skládkách nebo rachtání starých pokladen. „Když ty staré nahrávky posloucháte, slyšíte třeba v pozadí štěkat psa,“ vyprávěl nedávno Waits britskému časopisu Magnet, „uvědomíte si, že dům, ve kterém to bylo nahráno, se už zřítil, pes je mrtvý, magneťák rozbitý, auto v popředí má píchlé gumy, dokonce i ten bordel pod barákem zmizel a je tam parkoviště. Ale my stále máme tu nahrávku. To mě vždycky dostane.“ Ne náhodou tedy na některých Waitsových albech zakokrhá kohout z jeho kalifornské farmy, zachřestí cosi z kuchyně nebo projede auto. Snaha o autenticitu a dokumentární charakter je zde naprosto vědomá.

Právě proto Waits nerad nahrává ve sterilních studiích, dává přednost vlastní koupelně nebo nějaké opuštěné staré budově. Má také své rituály – po dobu nahrávání například nemění oblečení, prý po vzoru Michelangela, který maloval Sixtinskou kapli také v jedněch šatech. Rytmický základ pro novou desku sbíral dlouho před setkáním s kapelou – sbíral a rytmizoval různé zvuky, míchal je se svým huhláním, až vznikla jedinečná zaříkadla, která udávají puls. Atmosféra alba Real Gone je ve výsledku tak autentická, až má posluchač pocit, že se přesouvá v čase a prostoru do zastrčené putyky, která je buď celá vzhůru nohama, nebo hosté truchlí v potemnělém rohu.

Nechoď do stodoly

V úvodní skladbě Top of the Hill, která připomíná kolektivní improvizaci někde v New Orleans, je Waitsův zpěv jakoby utopený mezi ostatními zvuky. I když v první sloce zpěvák křičí na zvukaře „přidej trochu mého hlasu“, moc mu to nepomůže. Symbolicky je překrýván kytarou, gramofony a smyčkami perkusivních zvuků, které předtím sám nahrál doma v koupelně. První skladba tak vtipně poukazuje na množství nahrávek, které už má muzikant za sebou, je jimi doslova zavalen, ale stále se snaží každou další vyškrábat o něco výš. Bezprostředně následuje jeden z vrcholů alba. Silně taneční skladba Hoist That Rag (Vztyčte ten hadr) se vznáší někde mezi kubánským mambem a calypsem. Kapela hraje velmi syrově a záměrně rozvolněná rytmika v kombinaci s naléhavým zpěvem potencuje napětí. Píseň je vlastně neobvyklým protestsongem, v němž autor nejprve přivádí na scénu pirátské postavy z nedávno zfilmované knihy Herberta Ashburyho Gangy New Yorku, aby se od nich „naučil řemeslu“, čímž obrazně naráží na korupčnickou minulost americké smetánky. Pak zpěvák přemítá nad tím, jak vlastně Američané řídí planetu („Vrazíme prst do hlíny/ zvednem svět a točíme s ním dokola/ Kouř začerňuje slunce/ V noci se modlím a čistím svou pušku“). Na více místech desky, která je na Waitse neobvykle politická, vystupují do popředí narážky na válku a temné stránky amerických dějin. Ve skladbě Sins of My Father (Hříchy mého otce) se Waits například zabývá otázkou, co tu po člověku zůstává, když „tesá budoucnost puškou a sekerou“.

Píseň Don’t Go into That Barn (Nechoď do té stodoly) uvádí na pravou míru jeden mýtus, který o sobě hudebník šíří – totiž že ze zásady nečte noviny. Fanouškům na internetu se podařilo rozluštit, že předlohou Waitsova strašidelného textu byl článek před časem publikovaný v New York Times. Šlo o příběh zpustlé stodoly poblíž Memphisu, která sloužila v osmnáctém století jako vězení a překladiště otroků z Afriky. Budova postupně zchátrala do podoby hromady trámů, ale místní si hrůznost místa pamatují dodnes. Podvědomě se stalo zakázanou zónou, kde stačí kopnout do země a objeví se nějaký řetěz nebo kost. Teprve nedávno úřady rozhodly o rekonstrukci a přeměně místa v Muzeum svobody. Waitsovi padl příběh do oka a dal mu podobu drsné písně, která skvěle vystihuje tajemně hrůznou atmosféru zóny a zasutou historii, jež stále prosakuje na povrch.

„Deska se měla původně jmenovat Clang, Boom And Steam, ale má žena vymyslela Real Gone, protože skoro všechny postavy z alba postupně odcházejí nebo rovnou mizí,“ svěřil se Waits v jednom z interview. Opravdu – smrt, tance kostlivců a obrácení v prach patří k jeho evergreenům už od alba Bone Machine (1992). Není to jen fascinace věčným koloběhem vzniku a zániku, ale prý také pokus, jak téma odlehčit. „Dříve jsem si myslel, že pokud budu o smrti mluvit, tak nás přijde navštívit. Teď si myslím opak,“ vysvětluje Waits své zaříkávání dámy s kosou. Jeho poslední album dokládá, že tenhle muzikant u konce sil rozhodně není.