Úprk v pravou chvíli

Situace je zoufalá, nikoli však vážná – chtělo by se říct k události, nad níž i zkušení veteráni v Evropské komisi jen udiveně nebo pobaveně kroutí hlavou. Sotva pět dní poté, co se v Bruselu představil jako první český eurokomisař, Miloš Kužvart svou kandidaturu stáhl. Češi však nemohou tuto nedůstojnou piruetu odbýt jedním kousavým bonmotem. Na náhradníka z Prahy čeká celý bruselský tým a vláda už nemůže zemi znovu udělat ostudu.

Muž zmarněných nadějí

Vybírání českého eurokomisaře od počátku provázely rozpaky. Premiér Vladimír Špidla prohlásil, že bude hledat člověka, který má respekt napříč politickým spektrem, nikoli jen v jeho ČSSD. Nepovedlo se: proti Kužvartovi – volba padla na něj, poté co první dva oslovení, Pavel Mertlík a Květoslava Kořínková, bruselský post odmítli – se ohradila nejen ODS, ale i obě menší vládní strany. Když 4. února vláda schvalovala Kužvartovu nominaci, lidovečtí a unionističtí ministři se zdrželi hlasování.

Složitou partajní aritmetiku ČSSD, kvůli níž přišel k prestižnímu postu jak slepý k houslím, nelze vyčítat Kužvartovi. V té chvíli navíc při dobré vůli budil naděje, že se komisařské role chopí se ctí. Jako bývalý ministr životního prostředí přičichl k bruselskému prostředí, domluví se anglicky, netíží ho skandály a optimisticky ujišťoval, že novou roli zvládne.

Jenže pak už Kužvart jen marnil jednu naději za druhou…