Tip

Izraelská novinářka a spisovatelka, pražská rodačka Ruth Bondyová se k nám v krátké době už potřetí vrátila jako autorka. Nejprve tu vyšel její objevný, strhující obraz situace židovské menšiny u nás ve 30. letech a za protektorátu, v němž kombinuje pohled svědka a historika (Jakob Edelstein, 2001). Na slovníku dnes už mrtvé hovorové řeči českých Židů (Mezi námi řečeno, 2003) překvapuje mj. její cit pro češtinu, který prokazuje i jinde (přeložila do hebrejštiny Švejka, prózy M. Kundery, B. Hrabala aj.). Je tedy z těch, kterým se kdysi říkalo „stavitelé mostů“, rozumí se mezi třemi národy, které až do katastrofy spolu žily v české kotlině. Vědomí o tomto spolužití bylo víc než půl staletí potlačováno, a záplava vzpomínkových knih proto patří k tomu nejlepšímu, co přinesla doba po roce 1989. I třetí kniha Bondyové na českém trhu (Víc štěstí než rozumu, 2003) je vzpomínková. Autorka má samozřejmě na co vzpomínat: jako mnozí zažila to nejlepší i to nejhorší, co se mohlo člověku jejího původu ve střední Evropě udát. Její vzpomínání je však výjimečné: především pro zvláštní humor, střídmost a neokázalou, přísnou moudrost, s níž vidí Čechy, Němce, Židy, Izraelce i sebe samu v tom mumraji minulých osmdesáti let. Bondyové lze věřit každé slovo. To se stává málokdy.