Mimochodem

K správnému městu patří vyhlídkové terasy, na nichž se dá zadumaně postát před majestátním panoramatem. Obzvlášť v podvečer bývá výhled do lidského mraveniště působivý. Ve stínech staleté zástavby tkví dějiny, zatímco nesčetná světla pulzují právě prožívanými okamžiky. Každá nová generace, jež se během tisícileté historie vyškrábala na kopce nad Vltavou, se před velebným obrazem dojímala trochu jinými sny, ať už se týkaly boží slávy, spásy národa, sociální spravedlnosti nebo lidských práv. Když jsem tam někdy před třiceti lety také postával, musel jsem se občas zastydět, jak přízemní myšlenky se mi vnucují. Myslel jsem hlavně na to, že v tom rozlehlém městě u svých nohou nedokážu sehnat bydlení pro rodinu.

Každá generace má své velké příběhy. Ta naše neválčila, necestovala ani nepodnikala, zato si musela dost problematicky vybojovat střechu nad hlavou. S vidinou dekretu na byt se moji vrstevníci upisovali na dlouhá léta k práci, která je nezajímala, podkuřovali nemilovaným příbuzným, ponižovali se před šéfy a funkcionáři, dopouštěli se podvodů a pak skomírali úzkostí z odhalení, těšili se na smrt blízkých, zrazovali se, rozcházeli, pomlouvali a udávali. Zdaleka ne vždy a všichni, pochopitelně. V lepších případech stačily peníze a známosti, v těch nejlepších vytrvalost a důmysl. Dekret dal někdy dohromady manželství, jež se šťastně vydařilo, jiné ovšem zas dopadlo šeredně. Zdánlivě obyčejné lejstro. Všechny dekrety vypadaly v podstatě stejně, ale každý byl trochu…