Údivem kroutím hlavou nad článkem Jana Jandourka (Literátům nedávejte nic, Respekt č. 3/2004), div si ji nevykroutím. Ač jsem s ním zajedno v mnoha jednotlivostech (Spisovatelé byli před státem a budou i po něm; nechte si ohlodané kosti), nesouhlasím s celkovým vyzněním jeho psaní. Historické paralely, které uvádí, jsou ošidným literátským fíglem: jednou obdobou lze podepřít chatrné pro, jinou zase vachrlaté proti. Ale o ně tu nejde, jde o poselství autorova textu, jde tu o prápor vyvěšený vpředu s nápisem: Literátům nedávejte nic.
Každý chce být čten
Možná patří Jan Jandourek ke šťastlivcům, kterým žádný fond nemusel přispět na vydání knížky. Ale vydělal psaním beletrie aspoň na inkoust? Dostal za svá díla (nemyslím teď sloupky v novinách) zaplaceno? Dělá to aspoň pětník za hodinu úmorné spisovatelské dřiny? Nebo svůj duchovní majetek velkoryse a nezištně daroval národu; aby měl vydavatel co vydávat, redaktor redigovat, tiskař tisknout, vazač vázat, knihkupec prodávat a čtenář číst? Mně už párkrát dali za knížku jako honorář hromadu výtisků, ani jsem je naráz neunesl, abych měl co rozdávat a nebo prodávat, kdybych to jen dokázal.
Tereza Brdečková volá o pomoc a já se k ní přidávám: spojme se k zachraňování kulturního prostředí v naší zemi, abychom nemuseli strádat na duchu, aby česká kultura nerozbředla v globální kaši pokleslého obveselování. Tady nejde o to, že by &„…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
