Absurdita, odcizení a Diogenův sud

Dějiny filozofie se v podstatě skládají z nejrůznějších pokusů odpovědět na otázku, co to filozofie vlastně je a jaký může mít smysl. V naší části světa se problém zdál být vyřešen, když ji před polovinou minulého století ovládli komunisté, kteří z marxistické nauky o dialektickém materialismu učinili součást vědeckého světového názoru, jímž se povinně řídila celá společnost. Adepti jediného správného učení se sice seznamovali i s „nevědeckými“ názory, avšak hlavně proto, aby se cvičili v jejich vyvracení. K podobným účelům sloužily tehdejšímu dělostřelectvu staré kostelní věže ve vojenských pásmech. Časem se ovšem ukázalo, že staré myšlenky i věže vykazují vlastnost, jež se nedá vědecky dost dobře podchytit – dokážou fascinovat, dovedou v člověku oslovit hlubší vrstvy, kam argumentační sofistika nedosáhne. Z vyvraceče se pak snadno stane vykladač, ba vyznavač. Už v padesátých letech pronikala do prostředí ideologických jistot v institutech marxismu svůdná filozofická nejistota, jež otevírá dveře myšlenkové nezávislosti a svobodě.

Nejstarší text Ivana Dubského v souboru jeho statí a esejí Per viam pochází z roku 1957, nejnovější je z roku 2001. Přes časové rozpětí má kniha pevný řád, jehož tmelem není nějaká určitá myšlenková soustava, ale vzácně celistvá osobnost autora. Jeho vyzrávání sledujeme napřeskáčku, neboť dílo není uspořádáno chronologicky, o to víc však vyniknou…